Zamilovaná - aneb na tu rytmickou blbost se nikdy nezeptám!

Aby můj bloček neožíval jen staršími recenzemi knih, odložím si sem i prožitky z minulého léta 2018 a konkrétně z návštěvy oravského Zákamenného na Slovensku.

Jen lenosti jsem dovolila nedat sem článeček už dávno. Žel bez fotek, ale třeba to někdy napravím. Neslibuju!

   Seděli jsme si tak loni v sobotu koncem června s Tygrem v lahůdkách a vzpomínali na jednu krásnou slovenskou babičku!

"Už nám stárne. Uvidíme ji ještě?" Rádi bychom, eura máme, v plánu je až festival na konci srpna, tak zavoláme rodině na Oravu a domluvíme se, jsou vstřícní, vždycky byli!

   Jak jsme si ráno dohodli, tak jsme večer udělali. Serafín, otec rodiny byl nadšený - "přijeďte kdykoli!"

A ejhle, moje velké oči - v Čr byly svátky a vlaky plné, nedal se sehnat jediný lístek na Regiojet snad na týden dopředu. Proto jsme náš odjezd posunuli, ale jen o maličko.

Navíc jsme po sérii ne zrovna moudrých rozhodnutí jako nevařit v neděli a nevyhazovat  lehce podezřelé jídlo koupené v obchoďáku snědli (nekvalitní) karbanátek a bylo nám oběma špatně, takže nám pauza na zotavenou docela pomohla.:) Přidala se i migréna, netrvala však ani celé dva dny. Jenže beru nové léky a rozhodily mi chuť k jídlu - takže si musím domlouvat a hlídat se.

   Tygřík koupil lístky tam i zpět, já prala věci, které jsme chtěli mít s sebou, balila serepetičky, těšení vzrůstalo. Potřebovala jsen se dát dohromady, odpočinout si od hluku. Nadechnout se, dobře se vyspat, nelekat se v noci.

Věřte mi, doma to miluju. Ne, že bych chtěla hýčkat jinak, to on mě tygřík rozmazluje! A přesto jsem potřebovala změnit prostředí - slyšet Boží hlas... A On mluvil, až srdce přetékalo a vody šuměly, slzy se míchaly se smíchem, slunce to všechno pozlatilo a ještě toho strašně moc zbývá!

   Necháváme tedy pražské autobusy, motorky, turisty, zbíječky, vrtačky, - (díky Bohu nám v domě zateplujou střechu, takže ty příšerný letní v noci nevětratelný horka to snad zmírní) - necháváme pražský ruch za sebou a vydáváme se za takovým pořádně pestrým, oravským!

   Úterní cesta byla pohodová, s decentním spožděním pár desítek minut, aby řeč nestála v smskách přece. Už to k těm drahám tak nějak patří, ne? Kafíčko, Croisanty, koláček gumenné medvedíky - protože jsme měli slovenskou stewardku, ale přesto že jsem je koupila jen aby právě tohle řekla, přinesla cukríky a zkrátila to...:(

V Čadci na nádraží se před náma zastavil malý chlap... Tygr věděl hned, která byje, mně došlo v zápětí, jakej drzoun mě bere za ruce a pokládá je na svoje mini fousky. Serafín!!! Pyšný právem, že poprvé přišel úplně včas! Stejně jsme se nevydrželi nezasmát. Uvítání doprovodil hrom. Jako je to ve slovenské hymně - Nad Tatrou se zablýskalo a my jsme se ještě hodinku projeli autem do vesničky??? Městečka??? Zákamenné se to tam jmenuje!

   Nad deštěm jsme plesali. Tygr hned fotil a zásoboval facebook i instagram! Proč jezdit k moři? Šumí to tu podobně a chtěli jsme se přece zchladit. Radostně jsem zatleskala a okolí se na mě bavilo. Ne poprvé.

   Posedali jsme po schodech a čekali na Boženu, paní domu, až přijede z odpolední. Tak nastal rituál - přebíhání mezi stolem a schodama. utřít stůl a židle, využít sucha nebo slunce, po klidném  čase zase hop na schody, když stůl a židle skropil někdy i náhlý prudký déšť a zahnal nás! Tohle se stávalo několikrát denně.

Ze schodů dost bolely zadky, vážila jsem si času na stoličce, dokonce na slunci!

   Na tohle místo, do stejného domu jezdíme od roku 2002. Hodně mrňousů tam už od těch dnů vyrostlo a vydali se na různé brigády, takže jsme je letos ani nepotkali.:(

Serafín s Boženou mají 4 děti. Petra a Ivana mají každá už svou rodinu a bydlí jinde, díky Bohu nedaleko. I Aďa je dospělá, ještě ale žije s rodiči v domě. Samuel, pohodář a rozumbrada byl na brigádě a mít o tom jen ponětí, určitě nikam nejedem, dokud nebude doma, velmi jsme ho postrádali. No takový je život. Jak poznamenal, uvidíme se jistě příště!

   Zákamenné je zvukomalebné místo. Štěbetavá Gorolština, což je místní nářečí, málem jen tajemství, tu a tam jej však ještě ve vzduchu rozpoznáte. To doplňují různorodí ptáci, slepice, kohouti, krávy, prasata, traktory i jiná vozítka, tu a tam zaznělo kolo, vodní kolo, protože povětšinou jezdili cyklisti vodou! A hned první večer se ozvala jakási rytmická blbost, která mě přece nemůže zajímat, když u ní jen křičí děti, tak se na ni ani nebudu ptát, takže ne... bu... du...! Ne hned!

Šli jsme raději s tygrem pozdravit huňatého hafana, člena rodiny, kterého jsme znali z předchozích let. Vítalo nás šustění ocasu v trávě, jako by k loučení nikdy nedošlo. Psí přítulná věrnost mě nepřestane udivovat. Snad nečeká nic zlého, nediví se, kdo se to zjevil. Náhlé vyrušení je mu záminkou ke hrám! Dasty je moc hodný pes. Brzy jsem zjistila, jak něžně si bere jídlo, klidně raději ode mě než ze své misky, ani na mě nezavrčí. Pak mi olízne ruku a bum na záda! Miluju ho! Zabořím mu hlavu do kožichu a stává se mým terapeutem! Nevysvětluju mu to, nic si neúčtuje, nesoudí, nerozebírá. Vyzařuje radost, která v něm ožívá hned, když se blížíme. Fungovalo to, když byl maličký a fungovat to bude, dokud je naživu!

Serafín má blízko garáž. Když nás uslyšel, vyběhl a šel nám ukázat řeku. Další balzám pro mou duši. Při naší poslední návštěvě byla chudinka úplně vyschlá. Teď omývala kamínky a odplavovala část zátěže, kterou jsem v sobě přivezla. Dar od Boha, stát na chatrném můstku a poslouchat vodní ševelení. Kdyby to šlo, stojím tam pořád. No nic, snad by mě to nakonec roztančilo, chtěla bych se zahřát, lávka by se propadla a já se naučila v ledové vodě plavat. Než tohle, odešli jsme zpět k domu. Když jsme se však v noci zaposlouchali, řeku bylo pořád jemně slyšet. Ten očistný pocit ve mně bude přetrvávat týdny!

   Zřejmě jsem potřebovala otestovat, jak tvrdě osazenstvo domu spí nebo jsem chtěla navodit zábavnou debatu u naší úvodní společné snídaně a tak se mi povedlo cestou na záchod zhodit ze schodů pivní flašku. Popravdě jsem neměla tušení, kde vlastně stála. Byl to jemňounký, opatrný dotek, následovaný váhavýma bum, bum, bummmm, prásk. Nevím proč, ale zůstala celá. Nikdo mě nevyběhl napomenout!:) Nezaznamenala jsem žádný protest, ba ani pohyb, prchla jsem tiše do pokoje, fakt už tiše, snad ani dveře nebouchly!

Něco podobného zopakoval tygr další noc, když ledvinkou zavadil o pár sprejů, které se na chotbě z řinkotem koulely na zem! U snídaně obě naše akce zaznamenaly úspěch s úsměvným dodatkem, že se těší na další vylomeniny!:)

Vybavení jsme přijeli solidně, takže jsme budili pozornost píšťalkama nebo milovanou reprobednou, přes kterou jsme si pouštěli oblíbenou muziku či rádio. Mobily nám hlasovým odečítačem obrazovky pořád cosi četly, aplikace hlásila hodiny - jsme už prostě takoví zvukoví a zvukotvorní! I přes ten rozruch milá paní domu Božena povídala, že s náma není žádná práce a můžeme tam být, jak jen chceme dlouho!

   Něco přes tři dny jsme se drželi okolo domu. Měli jsme malinký okruh - řeka, hafan, popelnice a jeden ostře pichlavý stromek, ke kterému mě tygr obzvláště rád vodil! Malé obchůdky, které jsme dřív znali, byly zavřené a místní byli buď v práci nebo se starali o zvířata, uklízeli, vařili, vyprávěli jsme si, nechtěli jsme na návštěvy chodit někam sami. Nepopírám však, že jsem se začínala těšit na procházku, na vyjížďku, na změnu.

Dočkali jsme se v sobotu a to pořádně. Horší bylo, že začal rychleji utíkat čas!

"Kam se chcete podívat? Na Vyšnom konci je pohádkový les - jsou tam dřevěné sochy, které vyráběli nedávno řezbáři motorovýma pilama a dlátkama, byly tam potom slavnosti, teď tam už je klid. Můžete si na ně šahat!"

To byl zajímavý, lákavý nápad, pestrý, jako měňavé počasíčko! Serafín usedl za volant stařičkého fára a vezl nás vstříc dobrodružství! Potom tygřík fotil a Serafín mě vodil - leckdy i za pásky. "Tu překroč, tu podlez. Ty tam můžeš, však nic nevezmeš. Píšou, že jsou tu kamery!:)" Kdyby mi někdo ty tisíce detailů jen popsal, něco bych minula. Ale dotýkat se toho, co někdo pracně vyřezal, všech těch minut trpělivosti i nadšení, to byl dar až k slzám! Serafín nějak zapomněl pojmenovávat pohádkové postavy, mně to došlo až mnohem později, jinak byl totiž velmi, velmi trpělivý! Stačilo mi potkat pejska, lva, medvěda, méďu s veverkou, ženu s dítětem, mělo i botičky, držet džbán, co měl nahoře vytesané kapky vody, jablko i se stopkou, stát Jánošíkovi po boku - Serafín si mu sedl k nohám a dožadoval se fotky! Hladila jsem vyřezaný hřib a prameny vlasů pod kloboukem, hodně očí, obočí a nosů. Neskutečně titěrná práce. Srdce usedalo. Jak to tak všechno v sobě odnést, obtisknout, uchovat? Kolik tun a hodin to celé váží? Přála bych vám to - zavázat si oči a vnímat jinak - každý prvek, opracování, hrubost, moment, kapky deště, sluníčko, smích dětí oslavující rodiny poblíž! A potom v sobě najít sílu všechnu tu krásu tam nechat a s radostí chválit Boha za to, že dává umělcům a nadšencům touhu i trpělivost tvořit i za to, že jsme směli být u toho!

V ohromené náladě jsme se vrátili na chvíli domů. Večer pak na návštěvu Ivanky, dcery Boženy a Serafína, kterou známe od dětství. Šli jsme s Boženou pěšky, míjela nás spousta aut, konaly se zároveň dny obce a možná to vůbec nesouviselo a byl prostě provoz. Uvítala nás Ivanka s manželem Markem a jejich dvě holčičky, dvouletá Soňa s hláskem jako hračka a čtyřletá sára. Chvíli si pravda zvykaly, osmělovaly se pomalu. Ta menší nechtěla ani mluvit, ani zpívat, lebo ta těta něviiidiiiii! Když jsem si ale schovala hlavu do mikiny, dala se obměkčit! Holky si hrály s nafouklýma balónkama, vydávaly hrozné zvuky, brrrrrr! Byly z nějaké posílené gumy a i kdyby na nich slon skákal, ne a ne prasknout! Všechno se ve mně ježilo! Nesmím dát nic najevo. Co když ta teta, co nevidí se ještě k tomu bojí?:) Prohraju to na celé čáře! Kdybych jen tušila!

Tygr šel ven kouřit. Marek za ním. Přidaly se dvě výskající torpéda. Na chvilku bylo málem ticho!:) A protože je můj tygr lovec, přišel zpátky s hláškou! "heleee, něco jsem natočil, něco jsem natočil"!!! A já začala padat do pasti! Pamatujete, jak jsem na začátku vzpomínání psala o té rytmické blbosti obklopené dětma? Odmítla jsem se o to zajímat, bránila jsem se. Jenže z toho nešťastného videa se to ozvalo zase!:) Rytmus a křik! Rytmus a křik! A já už si zvykla na ty zlatohlasé zdvořilé holčičky a nemohla jsem odolat jejich volání. Když šel tygr ven podruhé, nikomu nevadilo, že byla tma. K tygrovi se přidal Marek, baterka, odhodlaná navigátorka Sára, já a výprava šla na prohlídku. První na řadě byl bílý psík, hebký jako z vaty, další krásní velcí králíci s dlouhýma ušima a potom..... stála si tam v chladu, obklopená sítí, velká a kulatá, tichá, prázdná, osyřelá, vyzývavá nepoznaná trampolína. Vysvětlili mi, že si mám zout boty, vystoupat asi tři schůdky, zavřou síť zipem a jsem v bezpečí. Jenže za mnou vběhla nejen Sára, ale i těžký Marek a bylo po slibech. Než jsem si mohla vybrat, jestli chci vlastně stát, klečet, sedět, ležet, kutálet se, střeštěný otec střeštěných dětí začal skákat a s náma dvěma to tak házelo, že jsme dělaly všechno najednou a ječely u toho jako na lesy! Vesnice to snad vstřebá, jsou přece dny obce a to je zábava! Marek zkusil dávat povely jako - skočte řiťáka nebo udělejte kotrmelec, ale byly jsme tak zdivočelé a rozesmáté, že nás nechal být a odešel! Tak začalo naše seznamování se Sárou. Ležely jsme a oddychovaly. Popisovala mi nebe s hvězdama. Vypravovala mi pár historek. Držely jsme se za ruce, procházely se dokola, houpaly, skákaly, byly jsme lehce mokré, od deště a šťastné. Tam budu vždycky trochu doma. Přestože si to nezasloužím! 

A do té kulaté osíťované divoké věci jsem se bezhlavě zamilovala! Vždyť se sem den před odjezdem vrátíme, za světla, bude nás tu víc bláznit i rozjímat, to jsem ale netušila, že si zaskáče i tygr! Můj zlatý manžel už asi přežije všechno! Přála jsem si, aby mi z něj něco zbylo, když ho děti přeskakovaly a smály se, že neměly čas dýchat! Já na tuhle dovolenou prostě nezapomenu!

Byli jsme navštívit i druhou dceru Petru. Tam jsem se okamžitě vítala s labradorem dříve než s dospělýma, prostě kde můžu, tam se vybarvím, ach jo! Sedmiletý Kristián a čtyřletá Lea švitořili a pobíhali kolem. Byli zdvořilí a drželi si odstup. Sem tam se na něco zeptali! Občas se ozvalo zabroukání jejich malé sestry Bianky!

K těm rozhovorům s dětma - užívali jsme si to mnohem víc než v Praze - říkali jsme tak jednou, že máme přezdívky já veverka a ujo tygr. Po malé chvilce se ozvalo: "Těta? Ujo? A vy bývatě v lese?" Ach, krásný, bezprostřední věk!

Vrátím se na návštěvu - I Tady jsme našli skvost!:) Velkou válcovitou reprobednu. Snad bych ji ani nechtěla slyšet hrát naplno, kdoví kam by mě zahnala! Hafan mi nosil klacky, dával mi do dlaně čumák, že by měl vodění v krvi? Občas si šel černý kožíšek schladit pod lavičku. Nikdy tam ale dlouho nevydržel.

   Odjížděli jsme v úterý. Loučili jsme se v pondělí večer, v úterý nad ránem - Serafín s Aďou šli do práce - a potom těsně před odjezdem s Boženou. Odvážel nás prima chlapík s dětma v autě, ale příbuzenský vztah s rodinou, u které jsme bydleli vám neprozradím. Není mi jasný. Motám se v tom dlouhé roky!:) Vlak měl spoždění, čekala nás hodinka cesty, nebylo nutné spěchat. Dobře se povídalo. Pohoda, až do konce. Vezli jsme si housky s výbornou domácí šunkou, i domácí tlačenku, slaninu a paštiku jsme ochutnali. V každé rodině měli nealko pivo, to mě překvapilo i nadchlo.

A kde že je naše mise? Motto výletu?Tu krásnou babičku jsme byli navštívit spolu s tygrem dvakrát a později ještě já se Serafínem narozloučenou! Za ty tři roky, co jsme ji neviděli nám zestárla, hůř slyší, má víc svůj svět. Často se po někom ptá. Pořád si ale čte, poznává lidi, ráda se směje! Nechá se zavézt do kostela! Slečna Dominika, co bydlí ve stejném domě, mi ji tajně vyfotila. Upekla nám chleba. Nosila nám meloun! Pomáhala udržovat konverzaci! Vždycky jsem dojatá, když tuhle slovenskou babičku slyším, když jsem blízko ní. Pořád je krásná, nezmizelo to! Vlastně ji do hloubky vůbec neznám. Přesto jsem jí znovu vděčná za srdečný, hojivý, pohostinný týden, který jsme mohli na Oravě strávit!

Nick Vujicic: Život bez hranic

Nick Vujicic - Život bez hranic

Anotace:

Nick vypráví o svém fyzickém postižení i o emocionální bitvě, kterou svedl, když se s ním snažil vyrovnat jako dítě, dospívající i dospělý mladý muž. „Nesmírně dlouho a s pocitem naprostého osamocení jsem přemýšlel, jestli je na světě někdo jako já a jestli má můj život nějaký jiný smysl než bolest a ponížení.“ Vypráví o tom, jak se pro něj víra v Boha stala základním zdrojem síly, a vysvětluje, že jakmile našel smysl života – inspirovat druhé, aby se zlepšil jejich život i svět, nalezl i sebedůvěru vybudovat si hodnotný a produktivní život bez hranic.

---

Kniha je pozoruhodná příběhem samotného autora, kterému od narození chybějí ruce i nohy.

Ukázka:

"Vědci vynalézají spoustu přístrojů, které jsou pro mou malou levou nohu  jako stvořené. Joystick a dotyková obrazovka patří k těm nejlépe nohou ovladatelným zařízením, která používám. Dokonce i bez rukou a bez nohou mohu dnes žít život, který by v době mého dětství rodiče ani nenapadl. Ačkoliv se v té době zdálo, že jsou moje možnosti, jak prožít život, zúžené, díky moderní technologii, síle víry a vytrvalosti se hranice stírají."

Přestože si Nick dovede dělat legraci ze sebe, okolí i svého postižení, prožil i krušné chvíle, se kterými se netají:

Ukázka:

"Nejste sami. Ani já jsem nebyl sám. Dnes už to vím a nechci, abyste se jako já dostali tak blízko k fatální chybě.  Ale v té době jsem se utápěl v beznaději. Došel jsem k názoru, že abych ukončil svou bolest, musím ukončit svůj život."

Motivátor a řečník, Tak trochu podivín, ale především rádce, který nám nepřikazuje striktně, co je správné, ale inspiruje druhé a ukazuje na příkladech ze života, co je možné!

Zřejmě všichni hned nezačneme cestovat po světě a přednášet davům, i tak se však hodně dočteme! Vděčnost, empatie, odpuštění, strach, změny a porážka, to je jen malý výčet témat k zamyšlení.

Nick také humorně popisuje, jak se učil zacházet s mobilem, modřiny však nepočítá:) I peripetie z cestování a historky s ošetřovately jsou zábavné - na to, že je to spíš motivační a chvílemi vážná kniha se směju docela často. Vybafne-li na vás z „úkrytu“ malá, rozverná postavička, nelekejte se. Já vás varovala!

Další ukázky:

"Nikdy nepředstírám, že rozumím bolesti někoho jiného. Svět tvrdí, že jediné, co je potřeba, je pozitivní přístup k věci. To je úplný nesmysl! Zkuste jít do nemocnice a říct nějakému sedmnáctiletému klukovi, který umírá na leukémii, že má mít pozitivní postoj. Sami byste obětovali třeba ruku, kdybyste tím mohli zařídit, aby se do vašeho života vrátil někdo, koho jste velmi milovali. Bolest se nedá ignorovat. Jste-li obklopeni negativními věcmi a nemáte před sebou žádnou perspektivu, nemáte pozitivitu z čeho vydolovat. Potřebujete naději. Můj úsměv není odrazem pozitivního postoje. Důvodem k němu je Ježíš!"

"Samozřejmě že všechny biblické poučky mých rodičů a veškeré úsilí mé rodiny pozvednout mě ztroskotaly v okamžiku, kdy ke mně přiběhlo nějaké domýšlivé děcko a zakřičelo: „Seš zrůda!" Život umí být krutý. Lidé dokážou být bezohlední nebo přímo zlí. Proto musíte být schopni hledat sílu uvnitř, a když selže i tato vnitřní síla, vždycky se můžete podívat vzhůru, k Bohu, k nejvyššímu zdroji síly a lásky."

Nick nás na stránkách knihy seznamuje i s dalšími příběhy, které ho posouvaly dál a dál:)

Ukázka:

" Hilaryina víra v ozdravnou moc plachtění vychází z osobní zkušenosti. Kvůli progresivní nervové poruše neovládá od patnácti let ruce ani nohy. Kvadruplegička s diplomem z Oxfordu plachtí na své upravené jachtě pomocí systému na principu „sání a výdech", kdy dvěmi brčky řídí celou loď. Jedním brčkem ovládá kormidlo, druhým plachtu. Je první kvadruplegičkou, která sama na plachetnici proplula Lamanšským průlivem a kolem celé Británie."

Drzé a pyšné by bylo tvrzení, že všechno zmůžeme sami, stačí jen nápad! Každý potřebuje pomoc, podporu, zázemí. Přesto si často vymezujeme hranice blíž, než je nutné.

Našla jsem na internetu Nickovu přednášku nahranou při jeho návštěvě v Brně. Na můj vkus občas zbytečně křičel, ruší mě tenhle přílišný důraz a prožívání. Ale pěkně pracuje z hlasem, od konejšivého po téměř děsivý, byl by dobrý herec!

Nicka můžete sledovat na facebooku nebo si stáhnout do chytrých telefonů aplikaci v angličtině a díky ní se pak modlit s lidmi napříč kontinenty.

DevÁTÝ DOTEK: Autentický deník

„Nejraději bych tuhle knihu nikdy nenapsala.“ Mirka Šimková, autorka

Zmínku o knížce jsem našla u kamarádky Amélie na blogu. Ta mi ji taky půjčila, osobně přivezla, moc moc ještě jednou děkuju!

Nemám tušení, jestli je knížka ještě v prodeji.:( Četla jsem ji před více než šesti lety.

Opravování textu mi dalo pořádně zabrat, chyby v názvech kapitol, v datech zápisků, semtam nějaká ta zkratka nebo neznámý pojem, ještě že dole byly vysvětlivky:)

Mám ráda blogová dílka - už se mi jich doma pár sešlo... Autorka si deníček zřejmě psala hlavně kvůli malé postižené Klárce, ale člověk míní, život mění a tak téma příběhu je jiné, širší. Jak často asi bloggeři tuší, co se z jejich "zápisků" vyvine?

Rodina se 4mi dětmi přišla náhle o tátu, oporu, tolik potřebné mužské ruce i oblíbený humor... S něčím takovým se přece nepočítá, nejsme nikdy připravení. Avšak stejně tak nic a nikdo není samozřejmostí.

Zaskočená maminka náhle objevuje, na co všechno zůstala sama, vidí stopy kolem sebe i v čase - včera ještě..., už je to týden, měsíc, dva měsíce, rok...

Je třeba zařídit pohřeb, vysvětlovat dětem, zaopatřit zvířata - kromě velké bolesti jsou deníkové záznamy prokládány povídáním o lásce, bezprostřednosti, jehňatech, hledání... Autorka pátrá po bohu, dává nahlédnout do svých tužeb - píše prostým, srozumitelným stylem, jak jsme z blogů zvyklí, mírně neučesaně:) Kdykoli se mi zdálo, že o něčem na stránkách čtu už po dvacáté, napomenula jsem se tím, že ve skutečnosti bych tohle zažívala asi stokrát častěji...

Kromě blogového původu mě u knížky zaujal název - prozradit nebo neprozradit, proč dotek právě devátý? Není a je to mottem příběhu, krásně vyobrazuje hloubku propojení rodičů.

Citace:

Kdykoliv beru polínko do ruky, jako by mi ho podával. Jednou jsme to počítali. Každý kousek, kterým přikládám, bral do ruky aspoň osmkrát, můj dotek je devátý. Každý kousek dřeva zažil tolik jeho doteků... Asi bych neměla závidět.

Dám sem i pár blogových postřehů:)

Citace: Moje empatie asi někam zmizela - nebo se bráním pustit si k tělu, k duši, víc než zvládnu? Zkusila jsem to v jednom dopise vysvětlit a nebyla jsem pochopena. Protože mně je poskytována pomoc, útěcha... Musím i já být připravena ke stejnému? Dejte mi čas, prosím. Já mám v sobě strašně velký prázdno.

Citace: Děda mě moc překvapil. Mildův bratranec dědovi nosí vytisklý náš blog, to, co píšu. Nevím, jak dlouho, dozvěděla jsem se to teprve nedávno. A děda čte. Čte, co píšu, čte si o dětech, o tom, jak žijeme, jak to tu zvládáme, čte o našich ovečkách, prostě, co každý den píšu na náš blog. A navíc se mu to líbí a je moc rád. Říkal, že je tak s námi.

… Ještě něco málo o Klárčině nemoci:
Citace: SMA) je vrozené onemocnění motoneuronu, tj. onemocnění neuronů, které odpovídají za vědomé pohyby svalů, jako např. běhání, pohyby hlavy a polykání. Nemoc postihuje příčně pruhované svaly, jenž postupně slábnou (atrofují) a je nemožné je nadále ovládat. Jsou to svaly, které umožňují člověku lézt, chodit,  ovládat končetiny, držet hlavu, polykat i dýchat. Pro Klárku je těžké zvednout lžičku, malovat, každý sval v těle musí neustále procvičovat, aby zachovala jeho funkčnost.Vleže se neotočí sama na bok, na bříšku vůbec nedokáže být, hlavičku nezvedne, samostatně bez opory nesedí. Klárka se pohybuje na dětském vozíčku,  za pomoci členů rodiny svědomitě cvičí a roste v krásnou, společenskou a chytrou slečnu.

Smutné i dojemné postřehy jen tak ze života, dětské otázky, stesky, vděčnost, internetové sdílení - realita vykreslená tak, až si ji nechcete představovat - tohle vás potká na stránkách skutečného příběhu s názvem Devátý dotek- či v doplněném druhém vydání – Můj devátý dotek.

Rozhodně to není všechno! Půjčená kniha dávno doputovala zpět ke své majitelce, přesto dál sledujeme blog malé Klárky Šimkové a modlíme se za ni z hloubi srdce, jak jsme to doposud nepoznali! Dech se tají nad tím, co tahle houževnatá holčička  s muskulární svalovou atrofií zvládla!
 Na jedné straně nemilosrdné prognózy lékařů, nepružné pojišťovny, sem tam nějaký ten nepřející anonym, na straně druhé však stojí soudržná rodina, odhodlaná bojovat ze všech sil, spousta dobrých lidí kolem nich, ochotných je podarovat nebo jinak přidat ruku k dílu, připojit se v myšlenkách, modlitbách.

Přesto, kolik Klárka potřebuje pomoci druhých – strčila by lidi kolem sebe i nás čtenáře do kapsy nějakým postojem, výrokem, pohledem na skutečnost. Učí se stále a učí ostatní – občas se projede na vozíku, několikrát navštívila i školu. Klárka nám otevírá oči i srdce. Máza sebou hodně těžké jaro… A novou psí kamarádku!
Není to idilka, maminka Mirka by mohla vyprávět – stejně tak by však vyprávěla o hloubce a síle lásky ke svým dětem, k životu.

Vidím mnoho Božích stop v tomto příběhu a znám jeho touhu po vztahu s námi. A tak se modlím, aby ´Boha mohla poznat maminka Mirka i její rodina, aby mu dovolili přiblížit se a svěřili mu svůj život.

Je nám s Davidem ctí, že můžeme s maminkou Mirkou být v kontaktu. Dál a vytrvale se za ni a její rodinu budeme u Boha přimlouvat a volat k němu s důvěrou! Dál pro ně budeme vyprošovat sílu a zaopatření na každý den!

O naději - tip na dva skutečné příběhy

Našla jsem ve svém archivu článků recenze a vzpomínky, které jsem ještě nepřesunula sem na blog. Jsou však poněkud starší, psala jsem je před lety. Proto nemůžu zaručit, že fungují všechny odkazy!

Cesta z údolí nářků a Gruberovic zápisník - tyto dvě knihy - podle skutečných událostí - jsou koncentrací bolesti, strachu, houževnatosti, oddanosti, odhodlání, povzbuzení, věrnosti, vděčnosti a víry.

---

Velmi těžko se vybírají ukázky, musela bych vložit mnoho stránek. Spousta kroků a rozhodnutí se vymyká mým představám, přesto fungovaly.

Anotace jsou dost vypovídající a příběhy určitě stojí za přečtení, přesto že témata jsou nelehká.

Cesta z údolí nářků

Carolyn Rosová

Rok vydání: 2013

 Nakladatelství KMS

Anotace:

Carolyn a její manžel Johan prožili uzdravení svého nevyléčitelně nemocného dítěte. Když však Johan po operaci mozku ztratil paměť, nepoznával ani svou ženu a děti. V dlouhém období bezmoci svého manžela podpírá Carolyn svou rodinu a hledá pomoc a naději. V hluboce osobním příběhu si zázraky podávají ruku s lidským úsilím a vytrvalostí. Dramatický příběh plný slz i radosti nese nezaměnitelný rukopis skutečného života.

... Když se Johan vrátil z nemocnice, nemluvil, chápal nejasně, trpěl epileptickými záchvaty, nepoznával svou rodinu, přátele. Stovky maličkostí se učil znovu, opakovaně.

Carolin se však nevzdala.

Ukázka:
Během tohoto osamělého období jsem Pána prosila, aby mi chránil srdce. Prosila jsem ho, aby mi pomáhal zůstat věrnou jak emocionálně, tak fyzicky, a aby mě učil milovat člověka, který mi je cizí. Současný Johan se nepodobal muži, kterého jsem si vzala, a nechápal, že chci, aby mě znal a miloval.

... Přesto že Holandština nebyl její rodný jazyk, Carolin měla dost času si jej vyšperkovat - mluvila, četla, zpívala, opakovala, vychovávala děti. Plakala za nocí a odevzdávala své obavy Bohu.

Po letech dokonce dostala příležitost tlumočit na různých křesťanských kurzech!

Ukázka:
Bůh mi řekl: „Carolyn, víš, kde se tento dar tlumočení vzal? Roky, během kterých jsi Johana učila znovu mluvit, jsem využil k tomu, aby ses mohla naučit holandsky na vyšší úrovni, než jaká se vyžaduje od jiných cizinců. Je to můj dar tobě. Je to perla velké hodnoty, zrozená ze slz, které jsi během té doby prolila.

Kdo by si byl kdy pomyslel, že pocity frustrace, které jsem prožívala, když jsem Johana učila znovu mluvit, někdy přinesou nějaké vykoupení?

Ukázka:

Cesta, kterou se spolu s Johanem ubíráme, není z těch, které bychom si sami vybrali. S každým dalším krokem, s každým dalším dnem jsme však živým důkazem toho, že Bůh je dobrý a že nezahanbí ty, kteří v něj skládají svou důvěru.

... Druhý příběh je "blogovka" z České republiky - jazykově neučesaná, o to skutečnější!

Gruberovic zápisník

 Petr a Kateřina Gruberovi

Rok vydání: 2012

Vydavatel:  Jednota bratrská

Anotace:

Autentický příběh o životě ve vítězství navzdory vážné nemoci

Kniha o posledním roce Petra Grubera, nedávno zesnulého správce sboru Jednoty bratrské v Turnově. Jedná se o knižní vydání internetového blogu, skrze který rodina (Petr, manželka Katka a děti Eliška, Anežka a Vítek) sdílela s ostatními svůj boj s rakovinou. Po celý rok zveřejňovali zápisky o tom, co se v jejich životech dělo, o zápasech a bojích, ale také o Kristově vítězství, milosti a radosti, kterou prožívali navzdory utrpení. Přinášeli čtenářům povzbuzení, podněty k zamyšlení a pomáhali odhalit, o co v životě doopravdy jde.

... Život se jistě nemazlí s žádným z nás, máme své hory, údolí, překážky, ale i touhy, vize, radosti, lepší chvíle!

Petr první kolo rakoviny na čas vyhrál...

 Stránky o posledním roce jeho života jsou tak reálné, téměř hmatatelné. Pokud máte živou představivost a rychle si něco vsugerujete, až k obavám, musím vás varovat! Příběh vás nemá hned přimět pozorovat se, ale ukázat, jak projít těžkým obdobím!

Nad pokornými prosbami pacienta a některými reakcemi nemocničního personálu se však chtělo brečet i mně.

Příběh začíná popisem darované dovolené na Srí Lance, jako příjemný cestopis plný zážitků, vůní, jídla, zvířat!

Ukázka:
Odpoledne jsme jeli pozorovat delfíny. Vůbec jsme nečekali, jak to bude nádherné. Podplouvali pod lodí, plavali souběžně s námi a vyskakovali z vody. Někteří Skákali dokonalé piruety. Když se vynořovali nad vodou, frkali a funěli tak jako lidi, když se nadechují, aby se mohli potopit pod vodu.

... A dál? Na co byste se vy ptali před blížící se smrtí, ať svou nebo svého partnera?

Ukázka:
Klademe si otázky. Třeba Petra napadá, že když umře, tak přijdou v životě našich dětí chvíle, kdy si řeknou, že by se o „tenhle" zážitek s tátou chtěly podělit, a jak to bude těžké. Mně napadá, kdo Elišku s Anežkou předá jejich ženichům... Nebo kdo s Víťou bude bojovat a prát se s ním, hrát fotbal tak, aby ho to bavilo? Kdo dostane na starost tenhle sbor, když Petr tady nebude?Někdy ani nemůžeme mluvit, jen se na sebe díváme a brečíme nebo máme knedlíky v krku. Jsme na konci lidských sil, už tu není místo pro léky a lékaře, čekáme na zázrak.

…Kateřinapopisuje, co jí pomáhá:
"Vidím, jak nás Kristus ochránil na dálnici před srážkou, když jsme se o 10 minut zpozdili doma. Vidím Krista, jak zvítězil ve vztahu, který se zdál předem prohraný... Vidím ho, jak nás drží pevně ve svém těle, kterému on je hlavou. Kristus jde a slouží v čajovně, Kristus objímá děti a pere a vaří a nakupuje. Kristus se zastaví s kolemjdoucími a usmívá se... Kristus mi utírá slzy a sice neříká a neslibuje, že Petr bude žít, ale říká, abychom mu důvěřovali."

A další ukázka:
Tím, že jsme jako sbor jedna rodina, jedno tělo, povzbuzujeme se navzájem svojí přítomností, ani si nemusíme nic říci. Jsme těsně spojeni klouby a šlachami, a když bolí něco jednoho, bolí to i ostatní."

... Smutek a horšící se zprávy prosvěcuje síla  přátelství, výlety s dětmi, církevní aktivity, láska a soudržnost rodiny!

Netuším, jak tuhle recenzi uzavřít, vždyť příběh ještě konec nemá! Přesto, že Katka jistě dlouho oplakávala manžela a děti otce, bojují dál! Pokud pokračují i s blogováním, možná jen pro uzavřenou skupinu přátel! Příliš jsem po tom nepátrala. Kniha byla silnou výpovědí sama o sobě! Žasla jsem tiše nad tím, jak Petr bojoval - povzbuzoval ostatní, kázal , s pokorou, trpělivostí a silou, kterou mu dodávala víra v Boha, s klidem a nadějí.

Sotva jsem knihu dočetla, našla jsem na téma umírání a naděje dobré kázání Lukáše Targosze – pastora hradeckého Elementu.

Kdo nechce poslouchat, přečtěte si článek Naděje slávy od stejného autora.
Přeji vám požehnané dny a víru, která nejen hory přenáší, ale dovolí vám nadechnout se, přesto že se to zdá nemožné!

Nebeský muž: Bratr Yun a Paul Hattaway

Nebeský muž - Bratr Yun a Paul Hattaway
Kniha Nebeský muž je silně dramatický příběh, který popisuje, jak Bůh uchopil mladého, hladovějícího chlapce z chudé vesnice v provincii Henan a použil si jej nadpřirozeným způsobem pro kázání evangelia v podmínkách kruté opozice.

Tuhle knížku - životní příběh plný zkoušek jsem četla po dávkách, často jsem cítila, jak slzy hřejí a těžknou... V anotaci se píše o hlubokém povzbuzení i drsném procitnutí a ano, taková houpačka to je - ponižování vyvažuje zpěv, mučení střídá pomoc, přízeň, naděje...

... "Příštího rána mě dozorci vyvedli z cely a zkoušeli na mém těle bojová umění. Kopali mě a bili pěstmi, dokud mě nepovalili na zem a dalším vězňům pak přikázali, aby mi šlapali na hruď a na slabiny. Z úst mi proudem tekla krev. Točila se mi hlava a tělo mě velmi bolelo. Byl jsem si jist, že umírám. Až do tohoto okamžiku jsme s bratrem Ženem předstírali, že se neznáme, ačkoli jsme sdíleli společnou celu. Kdyby se totiž vedoucí věznice doslechli, že se dva křesťané navzájem povzbuzují, rozzlobili by se. Když ovšem Žen spatřil, co se mi na dvoře přihodilo, přispěchal ke mně, objal mé tělo a naříkal: Nebeský muži, můj drahý bratře!" Rukávy mi pak utřel krev vytékající z nosu a úst."

Jistě to není první osud, který mě oslovil, ohromil, zaujal... - jenže dříve šlo většinou o historické postavy, nadpřirozené momenty zněly jako pohádka o zázracích... Nejspíš jsem to vnímala tak nějak vzdáleně. Jsem ráda, že jsem knihu otevřela až teď a neodmítla ji jako přehnanou, popsané události jako nemožné. Těmihle recenzemi se učím nahlížet, ne soudit!

Otřásla mnou současnost, skutečnost těch slov, pokora a víra bratra Yuna, odevzdání, odhodlání, koncentrace toho všeho, - Yunova víra, uznání - není to fanatismus, ale pochopení a důvěra až do morku kostí.

"Nejsme povoláni, abychom žili podle lidského chápání. Jediné, na čem záleží, je podřídit se Božímu slovu a jeho vedení v našem životě. Nacházíme-li se v centru jeho vůle, jsme na tom nejbezpečnějším místě na světě."

Jistě, Yun je jen člověk a dělá chyby, popisuje to třeba takhle:

"  Služba pro mě byla modlou. Lásku k Bohu nahradila práce pro Boha. Před těmi, kdo se za mě modlili, jsem svůj stav skrýval a ve vlastní síle jsem kráčel dál do okamžiku, než se Bůh ve své lásce a milosrdenství rozhodl zasáhnout. Kvůli své neposlušnosti a neúctě k Pánu, manželce a spolupracovníkům jsem se podruhé ocitl ve vězení. Pán viděl, že jsem díky službě vyčerpaný, a tak mi milostivě dovolil, abych si za mřížemi nějaký čas odpočinul a naučil se pár nových věcí pokud jde o vnitřní duchovní život."

Tady je jedno malé srovnání:

"Zástupy členů církve na Západě jsou spokojeny s tím, že Bohu dávají své minimum, nikoli maximum. Sledoval jsem muže a ženy během sbírek. Otevírají své nadité peněženky a pátrají po tom nejmenším možném obnosu, který by darovali. Tento postoj nás nikdy k cíli nedovede! Ježíš pro nás obětoval celý život a my Bohu dáváme to nejmenší z našeho života, času a peněz, co můžeme dát. Jaká hanba! Kajte se! Zní to možná podivně, ale občas se mi stýská po sbírkách, které jsme dělávali svého času v Číně. Při mnoha příležitostech vedoucí shromáždění oznámil: Máme zde nového pracovníka, který zítra odjíždí sloužit Pánu." Každý z přítomných okamžitě vyprázdnil své kapsy a daroval vše, co měl. Za ty peníze si pak dotyčný koupil jízdenku na vlak nebo na autobus a druhého dne odjel.

Bratr Yun v současnosti žije s manželkou Deling v Německu. nedávno navštívil i Českou republiku. V archivu mého milého rádia7 jsem našla pořad, kterého byl hostem:

poslouchala jsem pozorně a nepřeskočila ani jeho zpěv:) Ne, že by zpíval skvěle, ale cítila jsem, že jestli můžu udělat jen tak malinko, jako poslouchat  ho, udělám to ráda!

Oprava knížky mi dala hrozně zabrat, málem jsem ji při skenování zničila a i tak tam byla hromada chyb. Přesto se s bratrem Yunem loučím jenpomalu a často si na něj vzpomínám.

 

"Možná mě jednoho dne zabijí kvůli evangeliu v nějaké islámské nebo buddhistické zemi. Až se tu zprávu dozvíte, netruchlete pro mě prosím. Truchlete však pro miliony drahých duší, které jsou zotročeny Satanem a které nemají nikoho, kdo by jim kázal evangelium.

Pokud uslyšíte, že jsem byl povolán domů, do nebes, uchopte prosím evangelium a pokračujte, kde jsem skončil, kažte a čiňte z lidí všech národností učedníky, dokud Ježíš znovu nepřijde. Můj Pán Ježíš je tím nejnádhernějším přítelem, kterého kdy můžeme mít."