Hučí vítr, hučí temně,
Připlíží se, popadne mě,
Kde jen síly posbíral,
Když do oken se opíral?
Do pusy mi nacpe vlasy,
Nevrátí zpět starý časy,
Nepřinese lepší, nový,
Proč vyvádí, kdo jen to ví?
Snad mě vězní, jen se zmítám,
Divně zpívá, prachem hýří,
Slzy zmatku nepočítám,
až V letu se s mou duší smíří...
Divoký je, málem hoří,
i O výškách zná něžné věty,
Nenechá mě v slaném moři,
kéž Položí mě mezi květy...
Hlavou mi duní jeho sliby,
Křik ze vzdoru marně tlumím,
Jistě ví, kde se mi líbí,
proč mu zrovna nerozumím?
Zběsilý je, to mě leká,
únava mou hlavu sklání,
pořád nevím, co mě čeká,
složité je podléhání!
Vítr šeptá mezi stromy,
od větví se odrazí,
láká kapky, myje domy,
na skla kreslí obrazy...
Snad jen ptáci hledí na ně,
když je zmoklá křídla zebou,
vypadají rozmazaně,
smysl, ten vzal vítr s sebou...
Neudrží v kapse halíř,
na škvíry falešně píská,
je to lhář, ne žádný malíř,
jen ať si uraženě stýská...
I ty kapky se mu smějí,
než se někde změní v šmouhu,
květiny pít marně chtějí,
vítr boří jejich touhu...
Fouká schválně proti srsti,
proč jen není hodnější?
Já chci slunce, jeho prsty
vánek, který konejší!
