Úvodem upoutávka na novinku, která jistě rozvíří emoce!
Hodně štěstí, Edith!
Nejedná se o recenzi, jen o můj pohled na knihu, na části, které mě zaujaly. Omlouvám se předem za možná nešetrné vytrhávání ukázek z kontextu jednotlivých úvah.
Monice Otmili děkuju za přečtení dopisů, které byly otištěny psacím písmem a tím pro mě nedostupné.
Je to jako dnes, kdy jsem na facebooku našla sdílenou kapitolu příběhu, který teprve vznikal, rostl... Náhodný článek, který se mě dotkl. Musím si to přečíst všechno, povídám si. Byla to nová zkušenost, moci se zapojit do diskuse pod příspěvky nebo jen tak sledovat novinky ze života maminky dvou malých kluků. Maminky, která sama hledá! Netušila jsem ještě, že jednou budu držet v ruce její knihu.
Edith, nenech ji příliš rychle dospět, aby ti nekontrolovatelně nevylétla z hnízda a nezmizela z dohledu:)
Těš se z ní stejně jako z nově nalezených vztahů. Hýčkej ji ještě chvíli, než rozepíšeš jinou!
Dotýkám se obalu - na horním okraji nahmatávám vyrytý řádek, snad autorčino jméno:) Pod ním je hladší plocha, než zbytek obálky - srdce, o němž víc nevím:)
Knížka voní novotou a není příliš schématická, to se mi líbí.
Názvy kapitol jsou pouze jejich začátky, možná motivem, avšak rozhodně ne hranicemi... - často končí opravdu překvapivě!
A tak se začítám podruhé - tenkrát to bylo tápání a dnes jižpravda:)
Jak je mi vzdálený vnitřní svět plný hadů, výkladů snů, kartářek a terapií, tak krásné se mi zdá propojení autorky se svými syny a tygři, kteří se občas ukážou i nám, čtenářům – jednou nešťastní, jindy pokojní:)
Autorka v knize popisuje své frustrace z dětství, nevybíravé chování a praktiky adoptivní matky...
"Doma jsme nikdy nesměli plakat. Doma jsme se
vlastně nemohli ani smát. Být tichým, hodným dítětem, to bylo v pořádku. Emoce se nesměly projevovat,
a tak v nás zamrzly. Zmrtvěly."
Nemyslím si, že je to pouze lízání ran, jen nás uvádí do děje... Lítost se střídá s pochopením, pocit dluhu s odpuštěním, žaloby se mísí s dojemnými vzpomínkami. Úlevu následuje nejistota, jak už to tak bývá.
Kapitolu Dopisy, v níž se autorka zbližuje s nově nalezenou sestrou jsem četla se zavřenýma očima. Jsem slepá, takže si to můžu dovolit:)
Jsou o samotě, trestu, strachu z odmítnutí i touze po přijetí,o vyrovnávání se s existencí nového sourozence. O štěstí a plánování setkání. Dosazování střípků z minulosti vyvolává slzy i úsměvy. Tyto dopisy jsou velmi dojemné.
K přípravám na setkání s biologickou matkou samozřejmě patřilo mnoho otázek, které se kupily v nepokojném srdci. Některé jsou nimravé a mně se mohou zdát nepodstatné, Edith však patří k těm, pro něž má každá maličkost svůj význam. Neodvažuji se soudit ji ani její kroky po nové cestě.
Otázky praktické, zvídavé... otázky, které (otevřou další okno a umožní se více nadechnout...)
"Tak tohle všechno bych chtěla znát a mnohem více. Jaká jsi, maminko? Co máš ráda? Kde jsi pracovala? Jak jsi vychovávala svou druhou dceru? Jaká jsi babička?"
O setkání samotném nic neprozradím:)
Nelehké je čtení o útočných reakcích a poznámkách adoptivní matky, ukřivděnosti kvůli hledání biologických rodičů, osočování, o posledním dopise plném výčitek, čtení o zraněných tygrech:(
"Když nebudete tančit, budete nemocná!", to jsou slova z další zajímavé kapitoly, která pokračuje schůzkou se sestrou z adoptivní rodiny a téměř končí něžným věnováním tehdy malé adoptivní sestřičce:)
“Můj malý guru,
tvé zvonky v hrdle už zdáli
volají duši k radostnému běhu.“…..
Další rady se Edith dostává od její jogínské babičky:
„Myslíš, že se dá spokojenost měřit tím, jestli se vídáš často se svou rodinou a máš s nimi dobré vztahy? Já jsem spokojená, že jsou soběstační a že vím, že se jim daří dobře. Nehledej to pozitivní, co ti máma dala, nor-
mální cestou... ono to bude skryté."
A tak se dozvídáme, zač je možné adoptivní mámu obdivovat, zač jí poděkovat...
Kapitola Smysl tvrdé výchovy je nevyspytatelná:
"Přežiju téměř cokoli. Vydržím cokoli. I to, co se mi nelíbí. Ale jaký to má smysl?
Nesvěřím se, že se mi něco nelíbí (protože to neumím a mám strach jako v dětství) a zatuneluju se. Pod zemí
upadám do pocitů naprostého odstřižení."
Ve ztišujícím se závěru kapitoly nás Edith chlácholí popisem jednoho ze svých mystických zážitků, který prožila překvapivě v blízkosti svého „starého domova“.
Kapitola Máma mi nic nedluží je v podobném rytmu:) - o proměnách pohledů, měsíce a odpouštění.
Loučím se u poslední kapitoly, u té před epilogem, která jediná nemá název, končící básní nejen o domovu...
Dříve však vsunu úryvek z autorčiných úvah nad památníkem:
“Domov je pro mě zaprášeným albem žalem zkroucených fotografií. Zastrčila jsem ho kdysi za svou masivní skříň z borovice. Vím o něm, ale neprohlížím si ho. Občas bych ho chtěla vytáhnout, abych ho zbavila nánosu prachu, a tajně doufám, že život za skříní změnil přinejmenším pár chvil na fotkách.“
A teď tedy závěrečné verše poslední kapitoly:) Za čím vším se v nich Edith ohlíží je jen jejím tajemstvím.
Až se jednou vrátím domů
Jednou ráno se probudím
a budu vědět,
že tě, živote, opustím.
Doufám, že tiše proklouznu
a u Tvých dveří s nervozitou zazvoním.
Až se jednou vrátím domů,
věřím, že mi přijdeš otevřít,
budeš tam stát
a Tvé a mé oči se setkají.
Až se jednou vrátím domů,
všechno opustím,
budu-li se muset nazpět otočit,
pak líto už mi je nyní,
co nenazřela jsem srdcem Tvým……..
Edith Holá, 2011
Žádné komentáře:
Okomentovat