Cestou necestou

Dávám o sobě po dlouhé době vědět?! Nebo jen shrnu pár veselých vzpomínek z loňských posledních cest? I to je fajn po čase si přečíst. Komentáře si nezasloužím, ale určitě vám v nich nebudu bránit! Doufám, že ještě přijdu na to, jak se text vkládá na blog!

Všechny časové údaje berte s rezervou, článek totiž píšu dlouho!!!

Jak jsme jeli zachraňovat hotel!

Před pár týdny jsme se chystali do Klášterce nad Ohří, kde probíhala další část tříleté víkendové biblické školy naší Církve bez hranic.

Už jsme tam dříve s Tygrem dvakrát byli, měli jsme dokonce vytipovaný hotel, jen dovolat se tam nedalo... Místní kamarádka mi pouze napsala stejně nefunkční číslo s poznámkou, že hotel vypadá divně. Tak si s tím párem, se kterým pojedeme v autě, nějaké ubytování najdeme, uzavřeli jsme to...

Jak milé bylo překvapení, když náš všetečný pastor Stašek poslal mobilní číslo - dokonce funkční - s dodatkem, že hotel máme zamluvený! Zajásali jsme!

Život mě učí dělat si plány s velkou rezervou pro změny a věřit, že s Boží pomocí dojdeme, kam dojít máme!

Nastalo jedno páteční odpoledne; osazenstvo auta bylo jiné, dokonce i řidič. Ale vezli jsme se a to bylo prima! Všichni jsme se znali. Mírně jsme bloudili, to víte, 4 navigátoři plus navigace... Dobře to dopadlo a Klášterec se včas objevil!

Naděje na večeři a snídani v hotelu padly, neboť jim nefungovala restaurace, o bydlení však později!

První dvě lekce jsme stihli tak tak, vítání, káva a registrace přišly na řadu následně a přesně v tomto pořadí!

Večer jsme se pídili po nějakém jídle, byla tma a v blízké pizzerii zavřeno. Řidič z našeho "jeho" auta šel do tesca, že si něco koupí tam, tak jsme šli s ním... Obchod veliký, rozlehlý a prázdný... Regály bez pečiva pusté...Kdo hledá, najde, opět s překvapením! S krájeným chlebem, šunkou a párkama v náručí jsme pátrali po pokladně - žádné pípání, hlas prodavačky... Řidič Petr někde pobíhal...

Najednou se ozval skoro robotický hlas: "Načtěte svou Clubcard!"

Co to je, co to mele? A znovu!

"Načtěte svou Clubcard"! Kde to bylo?

Od někud se vynořila slečna, že nám pomůže, mají tam prý samoobslužné pokladny. Cítila jsem se trochu jako neandrtálec, co to má být? Jak se s tím zachází?

"Prosím, odeberte sboží"! "Odeberte drobné"!

To mluví, jé to mluví! Ještě následovalo poděkování! Nebyla jsem na něco podobného připravená, tak si přesně nepamatuju hlášky.

Uznávám, že takové mašiny připravujou lidi o práci, že s něma kde kdo neumí zacházet, ale taky bych se skoro podivila, co by tam takhle večer v obchodě kdo hledal... Jsem mírně zaostalá, neboť do supermarketů nechodíme, prý je takových pokladen v Čr hodně. V malém městě bych je nehledala, ale technický kousek to byl pro mě akusticky zajímavý! Kdysi před lety jsme si s Tygrem kupovali Colu v "mluvícím automatu", pořád mě lákalo něco kupovat kvůli tomu jeho povídání. No comment, nezměnila jsem se! Mám z těchhle „mluvidel“ vždycky dětinskou radost!

Petra jsme potkali u východu, šli jsme společně do hotelu a rozloučili se!

Lidi zlatí, tam byla zima, jako ve stanu! Vybavení v pokojíku podobně prosté! Pro nás však měl svoje kouzlo! Topení šlo pustit a mírně topilo, záchod a voda po ruce, kořist z Tesca jsme doplnili zásobama z batohu. Měli jsme i mp3 přehrávač a malé bedýnky, internet v mobilu, nic nám nechybělo. Na jednu noc prima pohoda! Na záchodě jsem se děsně lekla, neboť jsem se opřela o "zkrytou" páčku a tím i spláchla!

Líbily se mi peřiny, tlusťoučké a trochu těžké! Jako u babičky málem!

Bylo by nám moc líto, kdyby hotel zpustl docela, modlíme se o vzpruhu pro ubytování i restauraci! Je to naše útulné místo a rádi se tam jednou vrátíme!

Po dalších lekcích a spoustě dobré kávy v místní církvi jsme se vypravili na oběd. Překvapilo mě, jak davová to byla záležitost. Nikdo nezkoumal, co je kolem cestou, šli jsme na doporučení někoho z místních do restaurace "támhle kousek"! Támhlekousek byla nejmíň čtvrthodinová procházka, personál se zdál vyvedený z míry počtem hostů, zdálo se..., že se naštvem nebo nenajíme, ale to se jen zdálo! Kromě drahých dlouhotrvajících minutek měli i řízky s bramborem a dobrý vývar, hlad byl nasycen, zbyl čas na cestu zpět i kávičku!

Později, po večeři, kterou jsme měli všichni společně a nemuseli za ní putovat za mnou a Tygrem přišla na chvilku pastorova žena Dita, krátce jsme si povídali, vyměnili si kontakty  a dala mi pochovat svého malinkého chlapečka. To byla první zkouška její odvahy. Mimčo bylo hodné, v takovém fajn minivěku, kdy mu nevadí cizí lidi ani hluk, nevadí mu putování z náruče do náruče!

Následná cesta autem z Klášterce utekla, uletěla neuvěřitelně, bylo to jako přenesení z místa na místo. Každý řekl pár vět a bylo to...

V pravý čas!

Jeden prodloužený víkend jsme začátkem prosince trávili u našich v Bruntálu. Musela jsem si půjčit rukavice a chvílema je nosit! V pátek odpoledne nás s mamkou překvapily venku velké davy lidí, rozsvěcení vánočního stromu je přitažlivá událost. Falešně zpívané koledy už méně a tak jsme prchly zkoumat stánky. Voněl česnek, brambory, svařák, sýry a uzeninky - i s ochutnávkou, klobásy, salám!

Dále jsem se kochala v obchodech různýma vánočníma figurkama, koupila jsem si nějaké balónky a plněné soudečky likérem! K tomu jeden malý dřevěný a v něm čtvrt kila zrnkové kávy! stojí pod stromkem a běda vám, jestli tu kávu rozděláme dřív! Tentokrát se totiž zatím nemáme čím předvánočně napínat! Jé, to odbočuju!

A když jsem už odbočila, doplním, že kafčo ze soudku je už dávno vypité, ale štědrého dne se dočkalo!

 Trošinku nasněžilo, jen aby námraza nazdobila větve! Chodit se dalo pořád dobře v běžných botech.

Z toho jsme taky vycházeli, když jsme se domluvili v pondělí ráno s taťkou, že nás odveze do Olomouce on a potom pojedem rezervovaným Regiojetem! Ach, ty plány zase.

Taťka náhle vyfasoval od mamky místo své tašky s dokladama a mobilem můj batoh a tak jsme odjeli – on  bez řidičáku... telefonu... peněz. Vyplynulo to však asi až po půl hodině jízdy... No nic, dobrodružství mohlo začít.

V autě hrálo rádio a v něm varovali před ledovkou v celé republice. Usmívala jsem se ještě chvilku, kam na to chodí, zase kalamita pro pár vloček?

Však mě smích přešel, když rychlost jízdy ubívala a aut v příkopech naopak přibývalo! Auto před náma nejelo jak chtělo, za náma se kupily další. Klouzali a popojížděli jsme pomalinku dál. Jednou taťka otevřel dveře a testoval botou silnici. S povzdechem - hmmm, ahaaa, tak to jo…  dveře zase zavřel!

Byla to jízda milosti. Objeli jsme pár aut před náma a jeli za někým jinudy. Stornovali jsme jízdenku, nemělo smysl spěchat. Napadlo mě, jak je fajn, že máme dost jídla, bylo by případně co rozdávat. Nebála jsem se nějak panicky, to ne, ale na záchod jsem se těšila... Taky na vzduch.

Jeli jsme 60 km něco přes hodinku a půl, zpátky domů jel pak taťka ještě dýl.

V olomouci jsme teprve po návštěvě nádražního, přesto čistého VC zkoumali vlaky - tenhle asi ujede, ten taky, případně pojedem skoro za hodinku dalším. Měli jsme snad pocit, že si můžeme vybírat? Všechny byly mírně spožděné a bylo fajn, že jsme jeli tím, kterým jsme jeli. Další vlaky se zdržely mnohem delší dobu nebo nedojely do cíle ten den. Bylo moc dobře, že jsme všichni zůstali celí a v pořádku dojeli domů. Cítila jsem Boží milost a ochranu, Jeho blízkost. Usínala jsem s vděčností a modlitbou za ty, kteří uvízli nebo pomáhají ostatním. Jak málo stačí a země je ochromená. Je to užitečné zastavení, kdy vám lecos dojde - třeba se i s někým novým seznámíte, sblížíte, pomůžete si, uvědomíte si, na čem opravdu záleží... Uvědomíte si, v čem se můžete sami změnit!

Dita a další zkoušky odvahy!

S Ditou, o níž jsem psala výše, jsme se v Klášterci domluvily, že až někdy pojede do Prahy, zajdem si na něco dobrého a víc si popovídáme. Navrhovala to tak nějak přirozeně; zřejmě jsem tenkrát při chování jejího chlapečka prošla nějakým poznávacím testem:) však se to vyvine, pomyslela jsem si.

Vyvinulo, zhruba za dva týdny. Zaparkuje prý někde nedaleko, vyzvedne mě doma a půjdem někam do restaurace... Měla s sebou kamarádku Dáju, která původně měla mít na starost miminko, ukázala se však stejně nepostradatelná, zvědavá a mlsná, jako my dvě!

Holky mě vyzvedly na mé adrese, čímž mělo být zajištěno, že vědí, kam mě vrátit! Dokonce to tak i dopadlo, i když s mírnou výhybkou!

Další zkouška odvahy vůbec zkouškou nebyla, ani pro mě, ani proholky! Brzy jsem zjistila, že Dita je super, vnímavý a klidný, výřečný průvodce, Dája bezva dozorce i navigátor, tipla bych i záchranář!

Bylo to moc fajn setkání, bezprostřední... Dita potřebovala pár odpovědí do její diplomky, ale vůbec jsem nespozorovala, že by se mě během našeho odpoledne ptala na něco školního:) Holky jsem bavila černým slepeckým humorem, snášely to dobře! To, že se nebojíme jídla zase dobře snášeli číšníci! Chuťové a chutné kombinace jsem už stačila zapomenout! Nepřecpaly jsme se, spíš jsme si povídaly - o tom, jak jsme která uvěřila Bohu, zajímal je i slepecký svět! Taky naše svatební fotky, které jsem měla schválně s sebou. Manželka našeho pastora už totiž Ditě lecos vyprávěla toho léta, kdy nám se svatbou pomáhala.

Fotky byly i "údajnou" příčinou, proč jsme přejely s Ditou naši stanici metra. Mimino i Ditin telefon byli s kamarádkou Dájou, tou nejodpovědnější z nás tří.

Nejen, že na nás trpělivě počkala a smála se, když jsme přicházely, i ona chtěla vidět fotky. Prostě jsme navzdory tmě venku zastavili poblíž jedné hospůdky, která vrhala dost světla potřebného pro zvědavce a dál jsme si u fotek povídaly. Chlapeček klidně klimbal v kočárku. Měl krásně huňatý obleček, oblek přes své dětské oblečení, proto mu od té doby říkám Kožíšek a maminka Dita se usmívá. Nejspíš, až malého Bertíka uvidím příště, nejen, že bude teplo, ale i kožíšek mu už bude malý!

Došly jsme všechny těch pár metrů k nám a děkovaly si za příjemně strávený čas!

Jen Bůh sám ví, proč jsme se my tři setkaly, zůstal ve mně hřejivý pocit a mé srdce je zase o dvě holky - totiž maminky - obydlenější:)

Ráno hned vypadnu!

Tohle je poslední podnadpis o cestování někoho jiného a trošku i našem!

Začátkem prosince jsme na facebooku četli zprávu od Neriah, že pojede do Prahy na koncert a potřebuje jeden večer u někoho zakotvit s ujištěním, že „ráno hned vypadne“:) Pozor, já ji nevyhazuju, jen cituju - ten dodatek stejně vůbec nebyl pravdivej! Ještě že vím, že ona tohle snese a zas někdy přijde!

Ale zpátky v ději - s mým Tygrem jsme se rychle dohodli, že může přespat u nás a dali jsme jí vědět...

Poslední sobotu v prosinci jsme dohodli detaily návštěvy a těšili se na další den! Přijela v neděli odpoledne až k nám na metro - tolik jen naše cestování - na metro a domů, večer znovu a v pondělí ještě jednou! Ale ten mráz, ten si na ni budu pamatovat hodnou chvíli:)))

Neriah je takový veselý lumpík! Neviňátko napřed nechce žádný jídlo, ale pak od všeho trošku spase cokoli, jako my... Cestou z koncertu jí vypověděl mobil, tak volalo cizí číslo - zajímavý, že u nás se už mobil uklidnil! upovídaná je - až do tří do rána - nerada jsem prohlásila, že na delší ponocování jsem asi stará:) Co se rána týká - milá Neriah odjela odpoledním autobusem...:) Se to prostě tak vyvinulo. Kdo by vstával, že?

Chtěla jsem případné psaní o její návštěvě Prahy hodit na ni, ale Tygrova poznámka při jejím odjezdu dala – že tomu bylo jinak!

Totiž naposled se nám nechtělo na metro, tak jsme Neriah zavolali taxíka. Až pár minut po rozloučení přišla sms zpráva: "Tvoje auto právě přijíždí"!

Tygr: "...No to je vtipný, že bychom ji dali jinýmu řidiči?"

Já: "...Zajímavý je, že ani neprotestoval, ten byl teda hodnej!"

No nic, asi jen chybička, spoždění systému. Neriah seděla ve správném autě a dojela na požadované místo, až k nástupišti! Máme v baru medovinu, kterou nás obdarovala a tak doufáme, že ji příště spolu vypijem, třeba zase nad ránem! Však ona se Neriah zas někdy připomene, jako by nic!!!


Tak se pomalu loučím! Vzpomínání je docela dlouhé, aby vám na chvíli vydrželo! Škoda jen, že čtete rychleji, než já píšu!

Poslušně a s láskou si pohlaďte tygříky a zase někdy!

Mává Punerank – vděčná Bohu, Tygrovi i přátelům za spoustu fajn momentů posledních dní!