Slíbila jsem Edith recenzi její nové knihy O ženách a o lásce! Tohle snad předem nedělejte, je to boj!
Je to asi velké sousto! Co teď?:)
Hrdinové za oslavu nestojí, oběti nevysvobodím. A kdo je vlastně hrdina a kdo oběť? Psychologii příběhu a "řeči o Bohu" přebíjejí praktiky, které neznám - ženské kruhy, břišní tance, terapie a slovo ambivalentní.
Hrdinové za oslavu nestojí, oběti nevysvobodím. A kdo je vlastně hrdina a kdo oběť? Psychologii příběhu a "řeči o Bohu" přebíjejí praktiky, které neznám - ženské kruhy, břišní tance, terapie a slovo ambivalentní.
Ráda čtu knihy o právnících, doktorech, i když se mi leckdy nelíbí, co udělají, jak jednají.
Kniha, do které jsem se chtěla tentokrát odhodlaně pustit je spíš tragická. Pojednává o surogátním mateřství - s čímš nesouhlasím od začátku. Matka dvou svých dětí se bez vědomí manžela rozhodla donosit dítě pro jiný pár - však ono to nějak dopadne, on přivykne, jde jen o 9 měsíců. Jak zoufale hloupý přístup. Neodhadnu, jak ukotvená je autorka ve víře a v jaké vlastně, musím ji přesto pochválit, jak trefně vystihuje naše myšlení, snad každý se tam na nějakém řádku zahlédne. Tento první pár se málem rozejde a žasnu, že nakonec zůstali spolu, dalo se to rozebrat víc, škoda!
I mě některé věci stály spoustu sil, než jsem se vzdala, ale tohle si představit neumím. Každý jistě máme své kostlivce, hry, pokusy, které bychom raději až s odstupem vzali zpět nebo jsme rádi, že jsme je přežili.
Druhý pár se shodl, těšili se na dcerku, ale ve finále zase lhali oba jí. Sára si v dospělosti cestu k matce nositelce i k té celoživotní nakonec najde, ale vím to jen z rychlodočítání. Závěr mě neuklidnil, nepotěšil, pro mě to nefungovalo. Prostě příliš bolesti z hraní si na Boha.
Více knihu rozebírat nebudu, ani uvádět ukázky. Čeká na ty z vás, kteří máte větší nadhled!
A přesto - představujete si někdy, co byste udělali, kdyby...? Sama jsem doopravdy po dítěti netoužila. Přesto mi občas trhalo srdce vidět, jak některá mně blízká holka bez dítěte trpí... Kam až páry zacházejí, co je to stojí. Tak jsem jen tak, bez záměru přemýšlela, pro koho bych dokázala nosit dítě:) Klidně se usmívejte a ťukejte si na čelo, dál jsem fakt nedošla. Jedné jediné holce bych jejií/své děťátko přála, ale jsem si téměř jistá, že kdyby došlo na to vzdát se ho, odevzat jej, prohrála bych všechny sliby a dobré úmysly. Ono by to bylo totiž nakonec jejich/naše a vůbec - nic by už neplatilo tak, jako dřív.
Jako lidi si strašně dovolujeme a Boha musí bolet nechávat nám svobodu! Jsme totiž schopní vyzkoušet cokoli!
Knížku jsem zatím nečetl a nevím, jestli číst budu. Všeobecně mě ale fascinuje, jak rosteme v kultuře, která nám tvrdí, že na všechno máme právo. Nemůžeš mít dítě? To nic! On ti ho někdo donosí. Nemáš manžela? My máme spermobanku. Chceš žít se ženou a rády byste obě dítě? Také to není problém. Ale kdo se ptá na právo toho dítěte na skutečné rodiče? Ani ti jistě nejsou zárukou lásky a v dnešní době ani stabilního rodinného zázemí, ale aspoň jsou vlastní. Těžko se mi hodnotí něco, co nemůžu zažít. Nebyl jsem nikdy ženou a sílu touhy stát se matkou tudíž neznám. Jsem si však jistý, že kultura práva na cokoli je škodlivá. Vždycky totiž zdůrazňuje právo, ale málo se stará o odpovědnost.
OdpovědětVymazatDavide, máš velkou pravdu s tím očekáváním svých práv a vyhýbáním se povinnosti. Je fakt, že spousta ženských trpí tím, že nemůžou mít děti, já děti nemám a zas tak velký vrásky mi to nedělá, ale vím že jsou ženy, co pro dítě podstoupí kdeco a není to rozhodně příjemný proces. Jestli je v tom skutečná touha po vlastním dítěti nebo tlak okolí, těžko říct. I když dnes, naštěstí, už ten tlak okolí není tak silný jako před nějakými dvaceti-třiceti lety, protože holky mívají dítě v pozdějším věku, dřív to bylo běžné už v osmnácti, devatenácti, dnes se to blíží spíš třicítce...
VymazatPro mě tohle je taky příliš ženský svět, takže těžko soudit:)
OdpovědětVymazatBylo to těžký čtení. Jedna maminka si užívala dvě těhotenství, tak si řekla, proč si neužít ještě třetí a nepomoct někomu, kdo počít nemůže. Jenže si šla příliš za svým! Druhá "maminka" tolikrát potratila a byla už moc zraněná a zaslepená, nedovedla ustoupit - taky si šla příliš za svým!
To jsem nepsala o strachu, že jedna z nich nějak couvne, rozmyslí se, o uplácení úřadů, které by jim mohly dítě vzít, o tom jak nositelce dítě celý život chybí a druhá matka mu nedokáže říct pravdu, dokud nemusí. Za jakou cenu tohle všechno, když se nedovedem smířit se stavem věcí?
A adoptované děcko versus plod jednoho páru odnošený cizí matkou, to už se vůbec neodvažuju soudit, ani bych na to nedokázala vsadit.
Nebýt toho rozpolceného plácání se v různých "pro mě matoucích" praktikách, četlo by se mi líp. Mladá Sára při zvláštním způsobu, jak přišla na svět, při různým sebeobviňování v dětství kupodivu dokázala přijmout, že Bůh ji má rád a hledá u něj domov, nechala se pokřtít, jen rodiče o tom nevěděli.
Na recenzi si prostě netroufám.
Myslím, že pokud bys měla dítě a donosila ho a porodila, patřilo by k tobě. Nedovedu si představit tento způsob, i když se to občas děje. Přece jen, nejde o "pouhých devět měsíců", to je zatraceně dlouhá doba, ve které si matka s dítětem předávají to nejlepš (někdy bohužel i to nejhorší, v případě nechtěného těhotenství). Myslím že bys byla dobrá máma a kdoví, třeba budeš mít vlastní dítě, vlastně, budete. A když ne, pořád máš velký srdce, které obejme spoustu milých lidiček.
OdpovědětVymazatJestli píšeš o knize Cesta k mým matkám, tu jsem nečetla, ale četla pár ukázek, na blogu Edith, v době kdy jsem tam ještě chodila. Je to hodně sugestivní čtení, hodně emotivní psaní, a přesto, ne se vším, co píše, bych souhlasila. Hlavně tam vidím a cítím velkou bolest a velký hněv. Fenomén mateřství pozdvižení na posvátnost mi docela pije krev, protože není ani tak důležité, že ženská počne, donosí a porodí dítě, jako spíš to, jak je vychová. Každá cikánka má tucet děcek, kdyby se to bralo podle důležitosti mateřství, tak každá cikánka je hvězda na piedestalu, že její děcka kradou a rostou z nich budižkničemové, zloději a povaleči, to už je vedlejší...
Tohle jsem uvedla jen jako příklad, s knihou to nesouvisí.
Raději bych si přečetla Fulghuma, Herriota nebo Valin. :-)
Tvá recenze se mi líbila už proto, že jsi psala pocitově, jak knihu vnímáš.
P.S. vidím tu nové tygří pozadí. Labi zasáhla? :-)
P.S. adoptované dítě coby miminko - největší problém, kdy mu říct pravdu. Když mu jsou tři roky? Pět let? Když jde poprvé do školy? Když vychází ze školy? K osmnáctinám, jako skvělý dárek? Nebo nikdy? To je docela děsná volba...
OdpovědětVymazatTěžké téma, ale ve své podstatě souhlasím s Davidem. Děkuji za tip na knihu, někde po ní mrknu.
OdpovědětVymazat