Kdekdo by to tak nazval. Já kdysi taky. Vůbec to tak ale není. Neprahnu po luxusu, přesto si občas užívám příjemné zvláštnosti s kamarádkou, která je občas mýma očima, vyprávíme si, jaké jsme četly knížky, viděly filmy, ptá se, kde že jsem tentokrát potkala Boha. Mezitím mě nechá sahat na všechno zajímavé- o tom později - dobře se bavíme a nepopisuje pohledy lidí kolem:) Buď je nevnímá, nebo si je nebere k srdci!
K tomu veselí a smíchu - naposledy jsme se vozily výtahem ve výškové budově 27 pater, kde mají nahoře restauraci s vyhlídkou. Když jsme jely asi po šesté, dětinsky jsme se radovaly, jaká je to výška a kolik máme prostoru.
Restaurace bbyla veliká a prázdná, hříšně drahá, s uhlazeným personálem, žádná pohoda. Měla ale prima terasu - lákavou za hezkého počasí. Chodily jsme ode skla ke sklu a kreslily prstem - tady je hrad, tady Petřín, tady... úplně střílím, bylo mi jedno, co je dole přesně. Malí lidi a autíčka, domečky, to jsem si užívala, jak výška všecko zkreslí! Měli tam pěkný dalekohled, mně nic neukázal, ale šlo s ním pohybovat, nastavovat ho, jen otevřít oči!
V jiné restauraci zase vláčky po kolejích přivážely zákazníkům nápoje.
Klidně jsem jen seděla a čekala, jestli uslyším jet mašinku. Dospělí i děti okolo se těšily! Jeee, jede, už jede, to je naše, to je naše!
"Hele, vlak a na něm pivo, zkus, ale opatrně! A tady koleje!"
Personál z nás trochu trnul, ale snažili se nedávat to najevo! Nic se nerozbilo a té radosti!
jindy jdeme na procházku do lesa nebo třeba do botanické zahrady - pestré vůně jsem očekávala, avšak z tvarů listů hmat přecházel. Hravý Bůh na ně namaloval spletité čáry, aby se jich dalo dotýkat. Dobrá, zřejmě měl jiný důvod, ale bere mi prostě často dech, jak je pečlivý!
Tady další malý výlet:
U vchodu na mě Eva čekala, že vyrazíme na Petřín! Nápad se vůbec nejevil normálně, lilo jako z konve, potůčky místo kaluží, hrom bručel, ale záměr přece vyšel! Auto mělo střechu, i lanovka je krytá a nahoře - měly jsme velikánský deštník. Popisovala mi hrad, domy, růže a lekníny, javor, stromy, podávala mi slizské šneky a já se pomalu probírala ze své letargie. Nevěděla o mém rozpoložení. Řekla jsem, že si ji vůbec nezasloužím! "Nikdo si nic nezasloužíme, proto přišel Ježíš, abychom si s tím nemuseli lámat hlavu," odpověděla mi.
Deštník hladily různé listy, tajemně to syčelo. Chladné mokré růže se měnily ve svěží růže pestrých barev. Oteplovalo se a déšť ustával. V restauraci jsme byly samy.
Volně jsme si povídaly - o přátelích, domech, kavárnách, dovolených! A vzduch byl strašně fajn, jako oblíbená písnička, dobrý nápoj, jako vlídný hlas. Čas se zastavil. Myšlenek plná hlava, ale okolo nikdo, takový klid.
Na další rozšafné výlety chodím s taťkou - hmatově jsou stejně živé a časově velmi náročné, i když rozlohou nám stačí klidně jedna ulice. Tuhle jsme se zapovídali 20 minut u zmrzliny, než jsem se zeptala, kam že ještě máme jít?
Jo aha, vidíš! Zas se doma budou smát!
Tentokrát jsme si zašli do nějakého secondobchodu plného nábytku, nádobí a dalších věcí do domácnosti. Koupila jsem si ruční, pevný kráječ za pouhých 120 korun - není plastový a jsem z něj nadšená! Po elektrickém jsem nikdy netoužila, ráda se mu vyhnu!
A hop jinam!
Jednu sobotu jsme se vydali s tygrem na palmovku na semináře o křesťanské službě Místa uzdravení. Organizace akce byla bídná, ale našli jsme si automat na kávu a nejen to! Zpětně mě dost fascinuje, jaké měl ten kávomat zásoby a to nevím, že by ho někdo doplňoval.
Na oběd jsme si zašli do restaurace Dřevák, obložené dřevem, jídlo jsem radši zapomněla, nevybrala jsem si nejlíp! No nic, to nejlepší teprve přijde!
Jeden z "přednášejících" byl Švýcar. Pokud sníte o cestě do Švícarska, milujete jejich řeč i čokoládu, sýry a náhle proti vám stane Švýcar, může vám mírně přeskočit, srdce i obličej se směje!
Když si šli po seminářích večer lidi houfně pro modlitbu, vystáli jsme kus fronty i my, ale z jiného důvodu, potěšit se tou krásnou Švýcarskou němčinou! Švýcarský manželský pár byl rozjařený z toho, že po nich tohle ještě nikdo nechtěl a modlili se za nás ve Schwitzerdütsch! Většinou jsme se smáli, objímali a smáli, bylo to nakažlivé!
Snažím se co nejvíc užít si ty neuspěchané, lidské chvíle, kdy jedem z nedělní Bohoslužby, s kamarádem Alešem se schválně zapomenem v autě na modlitbách a přitom parkujem u našeho paneláku. Jednou se mu stalo, že nás odvážel domů víc a popletl si pořadí, takže místo, aby nás vysadil první, vracel se s náma ze slušné dálky a vystoupili jsme poslední!
A víte ještě co? S výletama to souvisí jen okrajově, ale už mi nevadí slyšet hrdličky. Nemiluju je, ale nevadí mi. Nenakládám na sebe ani jim to závaží vzpomínek a let, kdy dávno dotíraly teskně jejich hlasy skrz nemocniční okna. Pomalu odkládám podobné nesmyslně zatěžující maličkosti a zvyky. Dobrý Bůh pro mě očistil od stresu neděle a tak i hrdličkám náleží jejich volnost!
Žádné komentáře:
Okomentovat