Jak pruhovaný Ham nezískal svou lampičku!

Není v mých silách probrat bývalý blog a ponechat jen povedené články, to technicky nezvládám! Takže pomyslně vyměním sešit za nový, tlusťoučký, nepopsaný a tři, dva, jedna!!! Stává se, že toužíte po nějaké věci, ale pokud se jí vzdáte, získáte mnohem víc! Nejpřátelštější způsob k odstartování nového blogu je spolehlivě tygří pohádka! Jak pruhovaný Ham nezískal svou lampičku Když byl Ham maličký, zahlédl paprsky světla, jak se dotýkají vodní hladiny. Popichovaly ji, pluly a tygr se trápil obavami, že se utopí. To nejspíš tenkrát dlouho nemohl usnout, neustále se mámy tygřice na něco ptal. Nakonec si udělali malý výlet pod hvězdami. Žíznivě pil a spatřil je poprvé. Užasle na chvíli strnul a představoval si, že skočí do řeky a pochytá je dřív, než dopadnou, vyloví je nebo bude volat, zoufale, vážně, aby je zachránil! Sám sebe křikem vylekal, nechal se zkrotlý odvést domů do pelíšku, kde spal taaak tvrdě, až na příhodu zapomněl. A nebo to bylo celé fantazie? Jak jen by došel k tak velké vodě? Od toho večera viděl měsíční zář mnohokrát, delším pohledům na hladinu se však vyhýbal. Když pil, přivíral oči... Přesto jako by ho občas někdo zatahal za ocas, pošimral v kožichu, napolo probuzeného, slyšel šeptaná slova, přijď se zase podívat, asi ho našla hvězda, nebo se mu zdává stejný sen, říkával si a nechal oči zavřené. Dost na tom, že když začíná noc, dávno nemá spát. "Jestli ji kousnu, zmizí, ham ham!" mumlal si pod vousky, vycenil zuby začichal, nikde nic:) Rostl a učil se - například poslouchat mámu, to mu moc nešlo, ale ona se nevydržela zlobit na jeho věčné kousání, trpělivě mu domlouvala. Vedla ho tak, aby si myslel, že na všechno přišel sám. Učil se používat instinkt, radil jí, co by mohla ulovit, pozoroval, odvažoval se, "lovit samozřejmě vždycky uměl, ale čekal, až přijde jeho čas. Pořád dál miloval jejich hry i moudrosti, úkoly, nástrahy a kouzla obalená do pohádky a vyprávěná před spaním. Trošku už věděl, jak se chovat v nesnázích, kam až se může pustit sám, aby se dokázal vrátit, protože to on se vracel rád! Nepouštěl se k velké vodě, zaháněl ocasem volání, hrál si a válel sudy, ocital se dál a dál od doupěte! "Máma má radar, všecko o mně ví!" chlácholilo se mládě. Jen to světlo na obloze ho nenechávalo v klidu. Jednou malé, jindy veliké, dělá si legraci nebo se jen Ham pár dnů nedíval? "Jak tohle funguje, hledá mě? K jídlu to asi není, ale krásně dovede zářit!" Koulel se ve světle, mával mu a pokud našel jen mraky, byl trochu smutný. Mámě vrtalo hlavou, kam malý Ham občas mizí. Někde sice mohlo číhat nebezpečí, znala však dost dobře okolí doupěte a nechtěla syna připravit o svobodu. Přesto ho potají sledovala, jen s povzdálí, aby mohla zasáhnout! Ham byl však sám, rozverný, zasněný či zamlklý, ale sám. "Živého kamaráda si tedy zatím nenašel, v čem ty jeho vycházky vězí?" plulo jí hlavou. A jednou se setkali - když mu šla naproti, neboť nastal čas lovit a Ham se opožděně vracel domů. "Jeee, mami, ach, mami", mručel překvapeně, v očích stesk! "ten krásný koláč, věnec, víš, co myslím, proč je ho míň a míň? Mraky mu ubližujou a sotva trochu povyroste, jen ho trestají... Já ho mám tak rád"! "Ty rozumbrado, to je měsíc! Přibývá a ubývá, nikdy se však neztratí, ani nezabere celičké nebe..." Šťouchla do něj packou, aby ho povalila a rozveselila. Smál se a vyprávěl jí dávný sen... "Upaluj domů, musím lovit, ale slibuji ti, že až bude měsíc veliký, půjdeme spolu k řece, není důvod mít strach..." Ham jí sice věřil, přesto cestou lamentoval, jak nerad čeká, do úplňku je tak daleko:) Nedovedl dělit čas na dny, týdny či měsíce... Uvelebil se v doupěti, něco si packou maloval, dokud ho nenapadlo, proč by nemohl spát:) Život plynul dál několik dlouhých dnů a nocí, než máma Hama vyzvala: "Tak pojď, je třeba odpustit mrakům, je přece úplněk!" Kotě trošku váhalo, přitahovala ho velká řeka a zároveň si nebylo jisté, že by dokázal pro paprsky skočit! "Ale mami, v řece se utopí světlo a potom bude třeba odpouštět i vodě...", drmolil Ham smutně a na čele měl vrásky... "Popleto pruhovaný, máš tolik starostí, i když je krásně osvětlené nebe? Jen poběž, bude ti líp!" "Mrrrrrruuuuuuuaaaaaaa, mámě se neodmlouvá, ona má výdrž, i kdyby mě měla tahat za kožich, prosadí si svou. Sen i strach jsem jí svěřil a přece je neoblomná." Vydal se za ní, zpočátku pomalu lezl z doupěte, avšak světelné hry do něj vlily energii, najednou pelášil, co mu síly stačily! Dokonce do mámy vrazil, když se najednou zastavila... Div, že nevběhl rovnou do řeky! Náhle jí schoval hlavu mezi packy: "Nene, mami, na tohle se dívat nechci, neumím paprskům pomoct":( Sedla si k němu, čenichem přejížděla kotěcí kožich, dokud se neuklidnil. "Není třeba, aby malá šelma chránila veliký měsíc, neubližuje mu ani voda, ani mraky! Když je takhle obrovský, je plný radosti, kterou sotva unese. Vesele ji rozdává všude kolem, tím se však postupně zmenšuje. Musí si odpočinout, znovu nabrat sílu, plnit se radostí a svítit. Proto se ty šťastně koulíš a voda se tetelí. Podívej se do ní, jen se podívej, copak tě sní? Vždyť funguje jako zrcadlo, zobrazí západ slunce, měsíční paprsky i tebe:) A jestli ho někdy překryjí mraky, nezlob se na ně, je třeba pokropit zemi, tráva i květiny chtějí pít. A teď ti ukážu, co se stane, když skočím do vody, mezi ty tvé paprsky, jen počkej!" Malý, náhle opatrný tygřík s obavami zvedl hlavu a doufal, že mu máma nějaké světýlko chytí. Nosil by ho s sebou, jako lampičku. Zatímco snil s přimhouřenými víčky, uslyšel mocné žbluňknutí, které ho přimělo táhle zamňoukat. Rozšířenýma očima spatřil hlavu a hřbet tygřice, která mu kývla na pozdrav. Opodál, když se voda sklidnila se pokojně odrážely měsíční paprsky. A co víc, některé se osmělily a hop na mámin kožich! To už bylo na kotě příliš, zvědavost ho vymrštila na všechny 4 tlapky, pár kroků, pár skoků a hop, plaval si to k mámě. Ta si užívala příjemné kolébání a nevšimla si Hama hned! "Mamiii, počkej, mamiii, dej mi jedno světýlko! Dej přece, počkej!" Vrčel, bublal, tápal po pruzích, po světle, obojí honil, tančil s mámou i měsícem, dokud se docela neunavil:) "to už stačí, divochu, měsíc je daleko na řece. Jen ať se potěší i ryby, však on se zase ukáže, nic mu nehrozí! A víš, někdy přijdeme dřív, i slunce tohle dovede a můžeš se v řece prohlížet!" Vydováděný tygřík sice nezískal svou lampičku, ale byl moc rád, že velké luně nic nechybí. A co víc, zamiloval si vodu! Musel však prozatím slíbit, že nepůjde do řeky sám, dokud ještě nevyroste! Mrakům i vodě odpustil, protože jeho máma by mu neradila nic zlého:) A... ta hladina... - když se nad ní naklání třeba tygr, ukazuje krááásné obrázky! Zkuste to taky, jen se nesmíte zrovna zlobit:)