Každý rok před vánocema jezdíme k našim, letos jsme jeli po svátcích. Informace to není nijak podstatná, jen jsme se nedrželi tradice.
Narozeniny rodičů jsne řešily virtuálně a přes banky se sestrou, moje blížící se jsme moc nepropírali, hlavně, že jsme byli spolu.
Pořád nevím, jestli píšu jeden článek nebo dva! Jestli bude jeden veselý a druhý vážný, promíchat to nebo oddělit...
Rodinné návštěvy bývají směsí jídla, smíchu, ironie, popichování, nepochopení, smutku, lásky, touhy, zhazování a potřebě uznání, - výčitky, omluvy, naslouchání, překřikování, sebelítost, tápání i nacházení, procházky a pokusy těšit se navzájem! Jsou o neschopnosti a přitom nutnosti odstupu a nadhledu, o složitosti vztahů i milých momentech!
Pravidelně se touláme po obchodech a naši mi popisujou, co zajímavého vidí v regálech. Vede to k tomu, že koupím víc, než jsem plánovala, ale ne už zdaleka tolik, co dřív. Je to pro mě více jako čtení na dobrou noc, ochota dát mi svým způsobem jejich čas, být mýma očima.
Užívám si rozmanitost tvarů, pachů, pytlíků velkých, malých, svíčky, krabičky, figurky, plyšáci, svatební přáníčka, nemohla jsem si vybrat mezi dvaceti, zvolila jsem to ne jprostší!
Kávové kapsle do presovačů mě většinou nezajímají, neboť jejich obsah je ukrytý, zavákuovaný, nedostupný, ale našli jsme v sáčku 18 kulaťoučkých polštářků naducaných kávou, přesto, že v takových bych čekala čaj! Páni, ta vůně. Dají se v pohodě roztrhnout a vysipat do hrníčku, zalít a máte normálního turka, i když účel měl být jiný. Nemám ani touhu je trhat, líbí se mi tlusťoučké a voňavé, tak jak jsou!
Dřív jsem vystartovala hned, když mamku jen napadlo začít mi ukazovat kytky, květinky, poupata, lístky, stonky a hlavičky, neeeeeee, ježila jsem se, spěchala pryč. Beru-li to však jako způsob sdílení její lásky k rostlinám, zkouším pochopit, že jí udělám radost a nemá komu dalšímu ji projevovat, semtam to vydržím, stihnu-li se napomenout. Ještě v tom nejsem moc dobrá!
Jeden podvečer jsem chtěla jít k sestře na kafíčko. Mamka něco zamručela, tak jsem volala taťku.
"No zavedu tě tam, ale nezůstanu, potom mi zavolej a zase se pro tebe vrátím! Nebo že bych zašel mezi tím na pivečko?"
"A že bych šel s váma?" reagoval můj tygr.
A tak jsem měla průvodce dva, zase jsme se prošli, mimo davy lidí, mají pro mě cenu tyhle chvilky ošlehané větrem.
Zpátky se kluci rozdělili, tygr šel domů a taťka pro mě.
V dětinském úmyslu prodloužit si pobyt venku jsem taťku lákala oklikou, ať si někde koupí třeba cigára, abychom ještě nespěchali do paneláku. To jsem tomu teda dala!
V hospodě u pultu se k nám přimotal opilej nešťastnej, naštvanej, lítostivej cizí chlap. Nepřejte si do mě vidět, co mě napadalo, jako malej rozmrzelej fracek jsem přemýšlela, vůbec ne jako křesťanka!
"Nemůže nás někdo vysvobodit, odtáhnout ho? Žduchnout do něj, doopít ho, odpálkovat?"
Prosby a vysvětlování, že chceme odejít nefungovaly. Pořád na tátu dával ruce... couvali jsme a on za náma. Tahal nás ke stolu a chrlil, jak jsou lidi zlí a nemá to komu říct. Jak by koho dokopal on... Vytahoval události s prastaré minulosti a měla jsem na něj zlost. Nakonec jsme nějak utekli. Možná to servírka rázně dorovnala, možná si pán našel jinou oběť, nevím. Prodloužení procházky nebylo příliš šťastné, ale ke rvačce nedošlo, vítr nám pocuchal vlasy, vzali jsme ještě vyvenčit psa a vrátili se domů.
Mrzí mě, že po pár dnech se vždycky přestanu poznávat a moc se těším domů, do církve, ke svým pořadům a známým lidem, prostě do bezpečí. je to trochu srabárna, žít se musí všude. Rozladí mě, jak mě začne strhávat prostředí, slyším se nadávat, smát se nesmyslům v televizi, i když je nesnáším a přijdou mi podřadné, když se hádám s mámou, ač ji znám, když se mi chce rychle soudit a kritizovat, zarazím se s otázkou, kde je má víra v Boha vidět? Jaké že jsem světlo pro druhé?
Jdu pak s někým venku a volám v duchu jen - Bože, kde jsi, chybíš mi. Bože, nedívej se na mě! Bože, jak nás vlastně vidíš, stojí ti to úsilí s náma za to? Bože, chybíš mi:)
Nevím, jestli mám potřebu zachránit ostatní, sebe, postrádám hodnoty, vím že nikoho nepředělám.
jaké asi budejednou bydlet blíž širší rodiny? Jak se příliš nestranit lidí na malém městě a při tom se nenechat zasypat jejich problémy? Jo to sám pánbůh ví, co uneseme, co potřebujeme, na čem vlastně záleží, co si namlouváme, co zmůžeme nebo naopak nezlomíme.
Přála bych si míň se o sebe bát a více Bohu důvěřovat, rychleji se mu odevzdávat, dřív než svým náladám a vzdorům!
Přála bych si číst mezi řádky jen ty druhé, sudé, opravdové, uvážené, od srdce. Ty první jsou lyché, rychlé, prudké, pohlcující, navyklé, naposlouchané, splašené, obranné, na rozmluvení:) Jsou takové špičaté, matoucí nebo vyhrocené, i kdyby pozitivně!
Zkuste mě pochopit, nemyslím to přísně, jeden řádek, druhý, ale klid a citlivost umět si vybrat to podstatné, to by byla útěcha i pomoc!
Přála bych si, abychom si kladli méně podmínek a více spolu dokázali být!
Přála bych si, abychom všichni měli někoho, s kým si bez hořkosti pochutnáme třeba na kaprovi a salátu, klidně i na něčem obyčejnějším. Ten letošní „povánoční“ byl moc moc dobrý!
Žádné komentáře:
Okomentovat