Mateřská láska je jistě velmi velmi spletitý cit. Ze svého pohledu ji naplno nepoznám. Nemám vlastní děti a čím víc bych nějaké "menší či větší" dítě brala, tím míň je moje.
A já, co by dítě jsem pro rodiče nejspíš hlavolam a jistě ne celý. Od malička jsem měla ve zvyku vybírat si maminky, ať už jsem byla kdekoli. Nemusela to být nutně hra ze stesku, možná to tak měla spousta lidí. Žádné paní jsem ale neoznámila, že byla chvíli moje maminka, jak dlouho a proč. Zajímalo by mě dnes, co by řekla, ale zřejmě jsem nechtěla, aby to bolelo.
My děti jsme náročné, nevděčné a panovačné bytosti, nehledáme souvislosti, důvody, taky je s námi nikdo neprobírá. Máma mě neubránila, otec nebyl učitel, spoluhráč, někdy snad kamarád, ale nevěděla jsem, kolik toho opravdu chápe.
Málokdy vidíme v rodičích oporu a přístav, prskáme lehkovážně a pohrdáme jimi, až je z toho polodomova cirkus. Unikáme, jak můžeme. Jenže si nejsem jistá, jestli bych chtěla a uměla být matkou. Jako by přicházela ztráta za strátou - děti se přestanou tulit, začnou každým krůčkem, který se naučí, odcházet. Nebo vidíte zisky v prvním slovíčku, písmenku, nápadu, plaveckém tempu, pádu bez slz? A co když má děcko trojky nebo není zrovna zručné? Někdo mu řekne, že byl vždycky nemehlo, jiný že ho neúspěch posílí a ukáže mu vlídně, jak na to, porazit některé nesnáze. Zachraňte, co můžete, jsou-li děti ještě malé. Než přestanou poslouchat vaše rady... Cesta zpátky se hledá hodně těžko. Často taky přinesou pochopení až zkušenosti.
Jednáme podobně, jako rodiče kdysi a potom se musíme omlouvat, žehlit, vysvětlovat a kéž by to vždycky šlo. Já
nechci ani vědět, kolik frází a tónů mám naposlouchaných. Někdy je už už mám na rtech a vsteká mě to. Jindy mě od nich láska očistí a nenapadají mě. U svých rodičů vydržím 3 4 dny, už nečekám, že mi porozumí, snažím se rozumět já jim. Snaží se mi hodně vyhovět - prostě škobrtáme přes kompromisy a dokonce se zasmějem. Je-li někomu zle, stmelí nás to. Když se daří dobře, mluvíme o tom. nedopadlo to teda nejhůř. Až naši odejdou, budou mi strašně chybět. To už ale bude pozdě se ptát. Naštěstí to vím včas. Dáme si spolu ještě nejednu buchtu a to docela v míru! Důležité je, umět si odpouštět a jít dál!
Žádné komentáře:
Okomentovat