"Možná se nevrátím!"

Země ve mně je občas i temná – zvláštní rubriku tomu ale nepropůjčím. To zas ne! Zveřejním nejmíň rok starou vzpomínku, ale až níže, pod úvahou, která nabrala hodně směrů! Taky si čtu sama v sobě a hledám, co se od té doby změnilo:)

Nedávno jsem asi po roce dala řeč „teda chat“ s kamarádkou – spolužačkou ze školy. Náš vztah býval srdečný, velká škoda, že nedospívala a nežije v jiném prostředí. Někdy stačí prostě špatně se vdát a nechat to být… Přibývají těžká sousta, trápení a světla v ní bylo míň a míň. Temný proud ji stahoval a stahuje dál. Proč peklo až po smrti?

Vyhodili její rodinku z několika bytů, dokonce i z ubytovny – zpět k mamince, což je hluboce negativní člověk. Když si vzpomenu na kamarádky tátu, chce se mi plakat a málem prosím, ať se z dálky nedívá.

 Přitom nejde o drogy – jen lži a podvůdky v rodině, nedůslednost, netečnost – málo odvahy – „já mám co povídat“ – pohodlí, splátky, využívání úřadů, když je kde brát.

Dobře vím, že její šance na uplatnění-zaměstnání jsou mizivé, ale spoustu věcí přesto mohlo probíhat jinak. Jinde. S někým jiným.

Mohla bych přidat tisíc podrobností, ale to neudělám. Netuším, jak jí pomoct – materiálně je to bezedné snažení a propadání se s ní. Duševně – buď projevuje nezájem a rezignaci vystuženou antidepresivy a jinými léky, nebo mi říká sotva desetinu faktů, které zažívá – snad mě chce chránit, možná je nevidí…


Jen Bůh dovede hojit rány, spravovat životy. Jenže to nikdy nedělá dlouho sám, dokud nepřikývneme, nesvěříme mu svůj život, dá nám svobodu. To je často kámen úrazu, i když v tom hledáme výhodu.

Tak se jen dívám na náš vztah s Davidem a neodhadnu, kolik milosti už do něj Bůh vložil, kolik konců odvrátil a chyb pomohl spravit. Kolikrát jen mě zastavil, zachránil samu před sebou! Jednotlivě zdánlivě nešlo o strašné věci,
ono jen stačí naše přirozené sobectví a to, že nás občas něco přeroste. Stačí ne zalhat, jen něco neříct, odložit. Přizpůsobit. Nedořešit. Nevidět očima toho druhého.

A přece - kolik jen lásky a požehnání nám Bůh dopřál – copak jen do nás vložil soucit, touhu jít dál? Zažívat dobro ne pro jeho hromadění? Vždyť všichni jsme jeho stvořením!

Jak teda mluvit k člověku obklopenému lehkovážností, negativismem, nejistotou, k mojíMíně, nasycené léky? Nedokážu přebít zkušenosti s exekutory, pasťáky, nedokážu zachránit tu malou štědrou holku, kterou znám!
Ale náš Nebeský Tatínek je mocný, pozvedá z popela, křísí nás den co den! Chtěla bych to vidět, nevymlouvat se, jak daleko jsem od ní, přiložit ruku k dílu, říct něco, co v ní zažehne touhu znovu žít, hledat Boha, vidět naději! Zoufale cítím, že sama na to nestačím! Můžu „vylepšit“ své modlitby a volat za ni – aby mi Bůh poradil, aby k ní někoho poslal – tak mě napadá, chodí-li vůbec ještě aspoň do obchodu, někam ven…, na úřady? Mína má i dvě děti a ač se to vymyká mým představám, kéž by je oslovil nějaký věřící vrstevník. Nebudu se ptát,  jestli poblíž takoví jsou:)

Nechci Boha poučovat, jak co má udělat, jen chci, aby věděl, jak aspoň já stojím o to, aby jí pomohl!

Ahoj... já už prostě nemůžu. Nemít děti, tak tu dávno nejsem...

Doktor mi dal další prášky, manžela mám po krk, dělat se mu nechce... Takhle se těch dluhů nezbavím...

   Rozhovor probíhá po sto prvé, za chvíli bude dobře, zase budou všichni žít, jen mně naplnili úzkostí a neklidem.

Najednou čtu:

   "Vezmu si s sebou jen nejmilejšího pejska... Škoda, že seš daleko... Tak bych tě tu potřebovala..."

   "Naši bydlí blízko, přespat by tě nechali, přijdeš na jiné myšlenky".

   "Nechci je otravovat, tebe už taky ne. Půjdu se projít, jen co se malej zabaví - on by mě sledoval, já ho znám".

   "A Co asi zrovna děláš? Je to pořád dokola..." myslím si sobecky a naštvaně.

   "Tak se měj! Možná někdy... Možná se nevrátím..."

   Zmizela z chatu... Nebrala mobil - nikdo nezvedal její mobil...

Moje Mína - znám ji od školky. Bylo mi těžko, cítila jsem zmatek....

"Běž do hajzlu, jen mě týráš, vyžíváš se v tom", nadávala jsem od plic...

   Taky  vás něco podobného potkalo?

"Jestli ode mě odejdeš, skočím, udělám to"!

"Však počkej, až se vrátím, to se budeš divit. Do toho kriminálu stejně musím, tak je fuk, na jak dlouho..."

Žárlivci, stalkeři a další trýznitelé se zabíjejí pomaleji... Jen, ať v tom nejsou sami!

   "Jdu se oběsit, co je tohle za život sakra", řekla mnohokrát moje objetavá máma. Jí to naštěstí nevěřím... Přijde jen to jaro a ona je šťastná...

   Jeden čas jsme opravdu trnuli při návštěvě babičky - jen ať ji, Bože, nenajdeme mrtvou.

A on by nám to někdo toužil udělat na schvál? Mám na vyděrače vstek – z bezmoci nejspíš.

   Je pravda, že jsem sebevraždu neplánovala, nemůžu proto vědět, na koho bych brala a nebrala ohledy. Snad bych se snažila, bránila, zpočátku...

   Těch hluboce zoufalých, kteří ztratili směr, nevidí cíl, ani naději je mi moc líto... S některými z nich bych vážně neměnila. Někdo se nevyrovná s tím, co mu život naloží. Nemůžu a nechci je odsoudit, nevím o jejich situaci nic. A i kdybych věděla, každý máme jinou povahu a žijeme v odlyšných podmínkách.

Trénovat se však nenechám. Taky to na nikom nezkouším.

   Samozřejmě se ozvala... Asi za dvě hodiny. Ulevilo se mi, zároveň mě popadla zlost. Kdeže radost, utěšování - vychrlila jsem na ni, že tohle rádoby dojemné divadlo bylo naposled...

"Musela jsem se projít, promiň, promiň"...

   Ještě jsem úplně neprominula. Zkusím to. Jen si to chci pamatovat, kdyby začala blábolit znovu... Jestli se vážně odhodlá zabít, mně to myslím neřekne...

   Dnes jsou mí známí naživu. Zítřek je den nových příležitostí - a možná i překvapení... Milých? Nemilých? Kdo ví? Ještě že do poslední chvíle máme naději!