Je právě

pátek 2. května 2014

Okolo výletu

Na úvod musím napsat, jak moc ráda jsem, že jsou mé deprese pryč! Díky Bohu za to!
Bývalo to jako koupat se v neznámém moři a lapat po dechu!
Byl jeden výlet - ten vyletěl z kůže, z plánů, přeskočil hranice, rozpínal se a rozpínal... Chvíli nás nesl, chvíli vláčel s sebou...
Od pátku do neděle..., kde že!  Ze tří dnů bylo nějak šest - tudíž od středy do pondělí. Ten nový batůžek za to nemůže, neměla jsem ho u sebe!
Chtěla jsem vám teda oznámit, že už jsem konečně doma!
Mám dvě nové, mladé  známé, spoustu nepojmenovaných fotek, jsem plná úzkosti, stejně tak radosti, pomíchaná, jako podzim sám...
Například nákup triček, respektive výběr jejich barev mi připadal tak složitý, že mě to málem přimělo odejít z obchodu...
O něco později v hospodě na malé oslavě mi bylo tak smutno, že jsem si pořád utírala slzy - bránila jsem se tomu, rozbrečet se úplně... Kdybych však promluvila po každé, když někdo žádal vysvětlení, určitě se neovládnu...
Nic mě nebolelo, nevadil mi kouř, jak se kolem sedící domnívali... Bylo mi strašně úzko, uvězněná sama v sobě chtěla jsem utéct pryč a představa samoty mě děsila ještě víc...
Jíst jsem nemohla, nešlo to, pít jsem nechtěla... Měnila jsem nálady i obličeje... Jako nevyrovnaný tele... Netuším, jak to přišlo...
A tak od soboty váhám, rozhoduju se ještě pomaleji než jindy, lítost přichází a zase mizí...
Nerada střídám prostředí - pořád nějaké změny...
Zchoulení se do klubka - do kouta - si zakazuju. Jsem tvrdší, než dřív... Však ono to přejde…
V lepších chvílích odpovídám, čtu, píšu... Psaní mám teď ráda...

Obracím raději list:)
Chystám se objednat potraviny přes net, zase u nás klepe dieta, že jsme na ni na výletě trochu zapomněli!
Jdem se s tygrem objednat na rehabilitaci a v hlavě se mi ozývá maminka:
Nos už, sakra, podprsenku, ti říkám!
A na čem, mami?
Tak aspoň tílko, až půjdeš k doktorovi, co si pomyslí?:)
... Tak - a teď večer píšu, jak to dopadlo!
Doktor tílko při prohlídce stejně vyhrnul a protože překáželo, sundala jsem ho... Těžší bylo si ho znovu navléct... Ten cár pitomej nijak nepatřil - švy měly snad jen ramínka a ty se kroutily...
"Můžu vám nějak pomoct?" Zazdil to doktor...
"Ale neee, to je dobrý, já už ten hadr nechci!" zasmála jsem se...
Zmuchlala jsem tu blbost do batohu a až zase uslyším v hlavě mámu, akorát něco zavrčím:)
Nicméně masáže zad mám napsané - chvíli je tak nebudu platit a přesto svou oblíbenou masérku budu potkávat:)
Kdysi jsem jí řekla, že pěkně voní, čokoládou, tak mi chudinka dala dojíst, co jí zbylo, nedala si to vymluvit:) Dělám trochu ostudu!
Nevadí, aspoň je o čem psát!

Žádné komentáře:

Okomentovat