Roztomilé divy prázdnin1 - 2012

Články ze starého blogu stěhuju koukám přeházeně – tak tady je dvoudílný z léta 2012.

Například nad otázkou, jak jsme trávili dovolenou bych se musela zamyslet, protože nic jako dva týdny v kuse někde daleko nebylo.

Od konce června jsme byli jenom dvakrát u našich, pár dnů strávila mamka u nás, dvakrát jsme zajeli k tygrově mamince, zavítali jsme i na Slovensko, na Valašsko, tři poutě jsme na těch výletech navštívili a jednomu jarmarku se snažili vyhnout, útraty bych se bála počítat, tak raději zavírám oči a budu dál psát:) Snad se pobavíte i vy! Zní to totiž jako pohádka o Otesánkovi:)

Na první návštěvě u našich se podivili rodiče, že máme další plyšovou veverku do sbírky... Tamější dny města jsme si oblíbili, bubnující Jumping Drums jsme si poslechli už po několikáté! Bylo pěkně a léčila jsem angínu kolotočema a zmrzlinou. Moc to nezabíralo, ale snášela jsem to dobře...

 Na druhé návštěvě jsem koukala já, že táta našel veliké plavky, které nepotřeboval a tygr jel s náma k vodě! Byl to perfektní den, přestože vám nepopíšu okolí bazénu. Podstatné bylo okýnko s občerstvením, volné posezení pod slunečníkem, má invalidní průkazka, která nám pomohla neplatit vstupné:) Vodička teplá, tygr mě houpal, vozil, táta vyhazoval do výšky i dálky, prskala jsem a smála se na celé kolo! Půjčila jsem si podlouhlou placatou blbinu, které jsem říkala plavadlo - nikdy se neponořilo pod vodu, tím pádem nad ní trochu drželo i mě! Někdo mi neprozřetelně prozradil, že tam děti mají klouzačku, po níž sjedu přímo do vody... Já neplavec! Vylezla jsem po žebříčku, zakřičela, že je to vysoko a bojím se a tradá dolů! Plavat pravda nedovedu, avšak vůbec nemám strach! Jen se nepřiměju skočit z kraje bazénu do vody, snad kdyby byl prázdný! –Tedy bez lidí, myslím!

U tchyně jsme zase žasli, že si na openair festivalu dovolilo pršet. Kdyby jen dovolilo, ono lilo, jako by se protrhlo nebe! Zašili jsme se pod stan, kde prodávali pivo! Vylívali jsme vodu z plachty nad sebou, což se stalo mojí oblíbenou kratochvílí. Hlavy jsme měli sice chráněné, ale boty nikoli, všechna vylitá voda z hora do nich natekla! Užívali jsme si kapelu i rachot kapek, na pár minut jsme šli blíž i se zbytečným malým deštníkem. Vstupné si mohlo město odpustit, neboť se po půlhodině všecko stěhovalo někam do sálu. Tak ať, šli jsme s přáteli jinam, na dobrou večeři a potom nás tygrova mamina pochválila, jak jsme přišli brzo domů a jsme hodní:)

Při druhé návštěvě tchyně jsme si tři páry vyrazily poblíž na Andělskou horu, údajně na pouť. No, jaké bylo překvapení, kolotoče nikde... K tomu zákaz jízdy až na místo, takže povinná procházka do kopce... Bylo pod mrakem, tentokrát se déšť ustrnul a počkal na noc! Vystoupili jsme teda ze dvou aut a od toho momentu se jenom smáli!

Museli byste slyšet ty proslovy, komentáře a tóny:)

"Ona mi dala papriku, to mě nafouklo, teď se mám hejbat? Jak je to daleko?"

"Asi dva kilometry!"

"Cooooo?" zavládl šok:)

"Vítr, krpál, takovej krpál, tohle mi nikdo neřeeek!"

"No tohle vědět, hele tady dole je hospoda!"

"S váma tak někam jít...:)"

"Fuuu, huuu, ty vole, to jdem až támhle na ten hrad? To snad neee!"

Až na hrad naštěstí ne! Za všeobecného špásování cesta krásně utekla a ani to tak netrvalo:)

"A vůbec, kde máš hůlky? Na co jsem ti je kupoval? Kdes s nima dneska byla?"

"Nooo, víš, já... zítra půjdu, mám to naplánovaný:)"

"Jo, přesně to vidím, jak mi voláš, abych pro tebe přijel:)"

Měl pravdu, činorodý, neposedný i přizpůsobivý Standa, jel pro manželku někam další den. Mimochodem, vyznáte se někdo v tom chození s hůlkama? Prý jsou jiné na silnici a jiné do lesa, je to nová móda nebo co?:)

Našli jsme si volný stolek, ti nejtrpělivější z netrpělivých se vydali do front na pivo a klobásky! Aspoň něco, zbytek nám totiž dokreslil kromě jiného masožravý Jirka:)
"Co čicháš, to je spálená cibule, asi na špekatým špízu, nejspíš to tam měli už přes noc!

Počkej, holky mi něco nesou!!!
 Kebab, co to je, kebab? Zelí? vy my nesete zelí? Mně? Kde máte maso, ty pidinudličky? Hoblinky? To se nepočítá! Leží mi to v žaludku, fuj, už nikdy mi nenoste kebab!"

"Mňam, zeleninka, měl ses podívat a dát mi to", povídám mu:)

Se zděšeným opovržením mě ujistil, že ten nechutný produkt je dávno v popelnici a dlouho na něj nezapomene:)

HardrockováKoda hrála asi hodinu - kapela, kterou znali kluci od mládí! Mohli přidat ještě pár přebraných šlágrů, ty jejich jsem neznala:)

Pokoušela jsem Jirku, jestli by mi nedošel pro kebab:)

"Ne, nemaj! Ten poslední jsem musel sežrat jááá!"

Na další - country program - jsme nezůstali, jeli jsme opět do oblíbené hospody na večeři! Jirku masožravce však hrůza neopouštěla, když slyšel mou objednávku:
 "Květák? Ty si jako fakt dáš květák? To mi děláš schválně! A to já řízek, plněnej!!!"

Když ho dojedl, funěl a funěl a co byste čekali - hudroval, že blbej kebab může za to, jak je plnej. Přitom si ho jen kousnul:)

Po večeři mě s tygrem vyhecoval k poháru bez zmrzliny, kupodivu mu nevadilo, že je bezmasý!
 Všichni jsme brzo odpadli a rozjeli se domů! Opět to znamenalo pochvalu od tchyně:)

Oravu a valašsko s horou záchodového dobrodružství nechám radši na další článek!

Přeju všem hezký zbyteček prázdnin!
Doplněno o diskuzi o kytkách po večeři:)

"Ráda bych viděla Filípka", řekla jsem Standovi:

"Monikooo, dojdi pro psa, stejně se musí vyvenčit:)"

Po chvíli jezevčík přiťapkal. Prý už je nahluchlý, ale hladit se nechal a to mi stačilo.

"Filípku, lehni, no smrdíš, trochu," chlácholím ho!

To hned Standu zaujalo:

"Kdyby jen pes, ten je starej, ale kytky, kolikrát jsem ti říkal, že je máš vyhodit!"

„To jsou odpadky!“

„Neeeee, kytky!“

"Ale... já jim vyměním vodu," bránila své hobby manželka.

"Nevyměníš, ty je vyhodíš, já na to dohlídnu, k čemu je to vůbec dobrý? Pořád ti to připomínám, blbý kytky, jen to překáží!"

"To jo," přidávám se zvesela. Jako ta aromatická tady na stole, vůbec se nehodí k jídlu. A chudák máma, když jí shodím kytku a ještě dostane vynadáno, že je nemá mít:) "

"Vidíš, není to normální, mít tolik kytek... Ať jsou do zítřka pryč!"

"Aaa, tak na to zapomeň! Hlavně, že ta tvoje u nás může strašit!"

No to jo, ta je umělá a pěkná!"

"Tůdle, vyhodím i tu tvou!"

"Opovaž se, na mou kytku nešahej:)"

Jako děti, popadali jsme se s tygrem za břicho. Tenhle spor asi nikdy nevyřeší, ani se nejspíš doopravdy nehádali, ale bujarému večeru to slušelo! Škoda, že jsem nenahrávala, mohla jsem to opsat přesně!


Není to ještě všechno!

Po chvíli se Monča dožadovala majitele hospody – „Stando, zavolej ho!“

„A proč, prosím tě?“

„Zavolej ho, co ti to udělá?“

Když přišel, požádala ho o lístek z nějaké kytky – to neměla dělatJ O Standu se pokoušely mdloby, my ostatní jsme se chechtali a těšili na ohlas! Zase byl oheň na střešeJ

„Cooo, pro tohle jsem ho volal, kvůli kytce? To jsem měl teda vědět! Tak ty nepřestaneš! Jak často se to sadí? Co se načekáž, než z toho něco je! A ještě to smrdí!“

Stejně ho už v proudu smíchu nebylo slyšet, herec jeden!
Ať žijou kytky a kebab!