Pokouším se hledat u své starší sestry ní pravidla, ale nedaří se mi to. Hurikán má zřejmě svoje.
Její výroky končí dodatkem – a tak… Však co…
Chlapi na ni letí – ona si pečlivě vybírá ty horkokrevné. Čím více rvaček, tím více smiřování, že by? Hodnej je buď blbej nebo je s ním nuda!
Zřejmě je příjemná na pohled, umí dělat oči. Je typ, kterému nosí chlapi snídani do postele, přestože je nijak zvlášť neobletuje. Přitom se s ní nedá rozumně mluvit… Aha, o to asi nejde:)
Strašně vším plýtvá, zaplňuje čile odpadkový koš i pračku, je schopná převlíkat se 5x za den. Kudy projde, tam něco zůstane ležet. To je jenom tričko, jenom ponožka, jen papír od čokolády, hrnek, lžička… Jenom… Pak se posadí doprostřed toho všeho a vzdychá, jak se nudí… No jooooo, tak se tu zbytečně svítí, fén hučel dnes jen 3krát, proč ten fotr zas tak nadává?
A další den propadne opačné mánii – najde Jar, Cif, Savo hadry a utěrky, zešílí – uklízí a co má v cestě, hází do koše či pračky. Vyjímečně do šuplíku…
Hledáte-li dopis, lístek s nákupem, zbytek parfému, jen tak položené léky či jinou podobnou drobnost, můžete se se vším v její přítomnosti rozloučit… Většinou reaguje větou – tam nebylo nic napsané, tam už toho bylo málo… Bylo to staré…
Od malička vášnivě četla. Nevím, jestli vždycky chápala smysl, ale vybrala-li si knihu sama, tak asi ano. Co bylo třeba do školy si na chvilku nasázela do paměti.
Pokud se jí samotné týká – když je z čeho, žije a velkoryse rozdává. Je-li zrovna nouze, trpělivě se přizpůsobí. Jistě nežije na zemi, když existují tisíce vzdušných zámků…
Několikrát v životě však dostala úkol sehnat například peníze a to je z ní v okamžiku kulový blesk. Prosí, vyhrožuje, vydírá, nenávidí, co na tom, kdo je přítel nebo člen rodiny. Všechno šlo stranou.
Našim začaly mizet věci v zastavárně, spory nabraly sílu a táta ségru vyhodil z domu…
Když chceš žít po svým, tak ukaž, kam to povede. Žij. My se ale nebudeme bát vrátit se z práce.
Byly to mučivé dny, občas jsme ji potkaly – máma nebo my sestry – hladovou ve městě a koupily jí jídlo. Jindy jsme slyšely pod oknem lamentování – „co jste to za rodinuuu“!
Byly to mučivé dny, občas jsme ji potkaly – máma nebo my sestry – hladovou ve městě a koupily jí jídlo. Jindy jsme slyšely pod oknem lamentování – „co jste to za rodinuuu“!
Mizela na delší a delší dobu a objevovala se zřídka.
Když si ji našel bývalý manžel, všechno se najednou zdálo být lepší. Přijížděli pravidelně, přiváželi dárky – sestra měla nové oblečení, spoustu kosmetiky a skoro se jí dalo závidět…
Odstěhovala se do Rakouska, vdala se, narodila se jim holčička – našim vnučka.
Táta ten den prý všechno sestře odpustil. Máma až po letech byla schopná uznat, že tenkrát bylo správné se bránit…
Snad jsou ty zlý časy pryč. Možná jen sopka spí…
Německy – rakousky v jejím podání - umí za pár let života v Rakousku 3 slova – šajze, kaput a oma…:) Za to španělsky se učí neuvěřitelně rychle. Nejsem schopná posoudit, jestli gramaticky správně – ale gramatika je jen komplikace… Dorozumí se a to je hlavní.
Německy – rakousky v jejím podání - umí za pár let života v Rakousku 3 slova – šajze, kaput a oma…:) Za to španělsky se učí neuvěřitelně rychle. Nejsem schopná posoudit, jestli gramaticky správně – ale gramatika je jen komplikace… Dorozumí se a to je hlavní.
Při rozvodu podepsala cokoli, jen aby byla volná. Později řešila, o kolik přišla nádobí. Až po letech pláče, jak málo byla se svou dcerou… Prý neměla tenkrát tušení, co podepisovala…
A to když u rozvodového soudu manžel brečel, smála se mu… On naštěstí – ať už s ohledem či bez ohledu na vztah k ní nebrání nám ostatním jejich dcerku občas vidět. Díky jemu i Bohu za to.
Když jsme byly obě mladé a ještě jsme bydlely u našich, navrhla, že si vyjdem někam na večeři. Tušila, že to zaplatím a mně to nevadilo… Proč nevypadnout z domu…
Když jsme byly obě mladé a ještě jsme bydlely u našich, navrhla, že si vyjdem někam na večeři. Tušila, že to zaplatím a mně to nevadilo… Proč nevypadnout z domu…
Sedly jsme si, objednaly pití a najednou zmizela… Po desítkách minut mi přišla laskavě oznámit, že potkala dobrého známého a mně objednala taxík domů.
A Zaplatíš si ho, jooo? ¨¨:)
Zaplatím, ty krávo. Otřela jsem si slzy a bylo mi trapně. Proč mně?
Jindy – a teď pozor - to jsem už bydlela v Praze a ona ve Španělsku – slyšíme s tygrem pod balkonem hlásek…
Jindy – a teď pozor - to jsem už bydlela v Praze a ona ve Španělsku – slyšíme s tygrem pod balkonem hlásek…
„Co to je? Sotva začnu brát antidepresiva, slyším hlas tvojí ségry“, prohlásil tygr!? Haraší nám oběma, nebo má ségra dvojníka? Já měla rozhodně šok…!
Na přepadovky určitě nefunguju. Ne hned. Ne ráda. Šla jsem pomalinku 4 patra dolů, natlakovaná zlostí jako papiňák. Zoufalá z vyrušení. V té době mi vadil každý nečekaný zvuk, byla jsem slabá a chtěla jsem spát…
Marně mi vysvětlovala, že ve Španělsku neměla kredit a v Česku neuměla volat z budky… Ona na to uvítání ve dveřích nezapomene, já taky ne. Do podrobna ho popsala každému, kdo projevil ochotu poslouchat.
Marně mi vysvětlovala, že ve Španělsku neměla kredit a v Česku neuměla volat z budky… Ona na to uvítání ve dveřích nezapomene, já taky ne. Do podrobna ho popsala každému, kdo projevil ochotu poslouchat.
Víte, ona někdy snese strašně moc a je-li to v jejím zájmu, vydrží to a za minutu mávne rukou a řekne klidně i promiň. Když s něčím ale nepočítá, je na dlouho otřesená:)
Vynesly jsme nahoru kufr, nalila jsem jí kolu a stoprocentně přesvědčená, že se oklepe jsem se chystala volat našim, kdy sestra asi další den odjede…
„Najdi mi vlak. Chci domů. Za svou holčičkou,“ řekla mi.
„Tak už zůstaň, hádaly jsme se tisíckrát. Nebyla jsem na tebe připravená…“
„Ale ne, pojedu i v noci, třeba posledním vlakem, když jsi taková… Hnusná…“
Působila zraněně. Chudinka malá… Nebránila jsem jí. Měla jsem trošku divný pocit, mrňavé výčitky – ale touha po klidu byla silnější.
Působila zraněně. Chudinka malá… Nebránila jsem jí. Měla jsem trošku divný pocit, mrňavé výčitky – ale touha po klidu byla silnější.
Přesto na mě nezanevřela a každý rok mě potřebuje jako mezipřistání na cestě ze Španělska i zpět!
„Počkej, příště ti něco dovezu, fakt!“
A zase si přijede půjčit:)))
Jenže… za tím vším vidím mámu, s níž jedinou je ségra nějak vnitřně propojená a pamatuje si jen a jen její telefonní číslo na celém světě…
Mámu, která se o ségru od malička bojí, protože jí doktoři řekli, že bude žít jen krátce…
Mámu, kterou nechci naštvat ještě víc než ségra tím, že budu vzdorovat, vzpírat se a nepomáhat… Copak se po mně chce tolik? Taky přece často potřebuju pomoc.
Vidím mámu, jejíž nejmilovanější dítě je kdesi daleko. Je docela jedno, že tam chce být…
Tak… Kdepak je nějaká moje hrdost a svoboda?
Tehdy v Rakousku jsme u sestry jednou strávili týden – tak nějak to asi budu splácet celý další život:)))
A taky – občas ji chci vidět, protože kdo ví, kolikrát ještě? je to holt moje sestra, neumím ji změnit ani škrtnout… Aspoň je o čem psát:)
Žádné komentáře:
Okomentovat