Starší sestra3 - ta, která mě přivádí na svět

Mmmmm... A cooo, jak, no jak, na co to, k čemu, kolik? Ticho, ticho přece.

Odjíždí to nebo přijíždí... Ach neee, neznám to tam. Netahej mě. Nech mě! Asi nemám, nevím kde, najdi si to... Kolikrát ještě, sakra? Vcucne mě ta děsná hloubka, zasype něco, peřina moje, peřina, zachraň mě! Je to tak dlouho, nekonečně dlouho! Ne a nedá to pokoj!

---

Našla jsem překážku, mačkala ji, klepala, plácala, hladila ji prsty, až náhle přišel klid, měkce konejšivý, avšak konečně nekonečný... Budík nadějně usnul. Nejen on!

Jako by se hrany zaoblovaly, hladinu opustily vlny - kolotoč se přestal divoce točit... Opět mě krátce utěšoval spánek...

Najednou jsem zaslechla zvuk. Přišel z dětství, z morku kostí, z budoucnosti? Zvuk strašně známý a úplně obyčejný, zasáhl mě z vedlejšího pokoje. Bylo to něco mezi povzdechem a zakašláním... A tak mě moje starší sestra opět přivedla na svět!

Přesto, jak jsem se nedokázala srovnat s budíkem, srovnala jsem se rovnou, rázně a přímo s celým životem! Jen ona to někdy dokáže! Nevím, jaký na to má grif, ale nepřestane mě překvapovat tímspíš, čím častěji budu říkat, že mě ona prostě překvapit nemůže...

Bylo to tak zvláštní, jako bych věděla, že buď usnu skoro na vždycky nebo musím vstát! Tak jsem tedy vstala, aby jí neujel vlak. S výčitkami, že je doma málo jídla jsem jí dala peníze, ať si něco koupí, i když o ně vyjímečně neprosila, i když jsem tušila, že je neutratí, schová si je na později.

Zítra se vrátí a kdo ví, co se vrátí s ní... Zlost, chmury, zmatek, smutek, těšení se na moře, dálky...

Jak jen ji přijmout, když přijde a zůstat po jejím odchodu nedotčená?
Doprovodím ji v myšlenkách, dokud nenapíše, že je doma, ve Španělsku. Potom budu zkoušet mazat všechny její vsteklé, smutné, bolestné a zoufalé zprávy, jejichž stopy se chvějí ve větru ještě dlouhé dny.

Co chci vlastně říct? Že už ten koloběh dávno znám... Snad ji něčím potěším, než odletí, protože i ona mě občas překvapí mile. Starší sestra, která mě tak často přivádí na svět!