Laskavé psaní pod tlakem

Data v tomhle textu není třeba řešit. Je někdy ze začátku dubnaJ

Na úvod podotýkám, že článek jsem začala psát před týdnem, v neděli večer a dost mu trvá, než se vyvine! Nebo to snad vypovídá něco o mně? Moc po tom, prosím, nepátrejte!

---

Někdy jsem dlouho vzhůru a nechci. Dnešní noc bych chtěla, psala bych a psala, třeba venku na lavičce:) Psala bych, jako druzí hrají, aby stvořili píseň, jako kapky padají za deště, pak se setkávají v řece a plynou, vyskakují radostně ve vlnách a tříští se zpět.

Bojuje ve mně skrat i dobré jiskry, je jich spousta, všude kolem! Drží mě a nenechají oslepnout! Nedopustí to! Odvádějí mě všemi směry. Je to příjemné, důvěřivě za nima běhám. Donedávna bych vypnula počítač a zchoulila se do klubíčka - díky Bohu nepoddala jsem se tomu, ani mě to vlastně nenapadlo, až s odstupem, co by vzpomínka.

Jedna jiskra zasvítila na facebooku - holka psala, jak ji hodně škrábe v krku a přítel jí vaří puding a prý v mládí netušila, že i takovou podobu má láska!

Dotklo se mě to, jako bych četla jinak, jinudy - takové zjevení, připomenutí, moc jsem to potřebovala - přibrzdit kolotoč tlaku, informací, rozhodování, nejistoty, zvažování, nevědění, zatemněné, zahlcené mysli. Bylo úlevné odvést mou pozornost jinam.

 Kolotoč v hlavě se točil dál, jen pomaleji. Více ho přitlumily dvě slova:

"mami???"

"Copak?"

Jak popsat ten nadpřirozený moment, kdy si mamka přečte zprávu téměř ve chvíli, kdy ji píšu a potom odpoví slovem, které běžně nepoužívá? Málokdy čte skype rychle, hrává hry nebo vaří a čeká na hovor. A slovo copak jsem ji snad neslyšela říct naživo!

Když ho napsala, bylo to, jako bych byla menší a ona mě chovala, velice konejšivé. Věděla jsem, že ona ví, i kdyby ne přesně, ale tuší, že jsem ve stresu a potřebuju ji. Vycítí to, je to matka a moje! Psala jsem si o tom s mladší ségrou a ona říká: "No, tohle mi taky dělá"! Vesele jsme se dohodly, že si ji necháme. V puberťácké zlosti jsem si kdysi pomyslela, jestli mě v porodnici náhodou nedali jiným rodičům, ale nestalo se to.

Prostě - ať jsme si, co jsme si - patříme k sobě a když jde do tuhého, držíme spolu - pokud teda nejde o stresovou situaci: to to často skřípe a je třeba žehlit, oboustranně:)

Ale má to být laskavé psaní, tak vám musím říct, jaký má Bůh smysl pro humor! Vydali jsme se tento čtvrtek 10ho k našim a měli jsme velmi příjemnou cestu, takhle ještě nikdy neutekla! Při vystupování z vlaku jsem řekla: Bože, děkuju za anděly, které jsi nám cestou posílal! A co on na to? Stačil pidimoment a přišla reakce: Na perónu se ozvali nečekaně oba rodiče, každý z jedné strany. Napůl šok, napůl vtip:) Odpověď, při které musíte sklonit hlavu, přesto že se vám s ní chce zakroutit:)

Snad abych napsala něco o cestě k našim, obzvlášť o jízdě z Prahy do Olomouce Přistoupili jsme v Regiojetu do kupé k paní, která na nás prostě čekala! Neumím to vyjádřit jinak, jasněji. Neznali jsme se, to nevadilo - nikdo by si nevšiml. Zkonstatovali jsme jednohlasně, že jsme si hledali místo u stolku a v kupé bez dětí! Zalívalo mě tušení, že loučení bude těžké:) a zároveň touha po telefonním čísle přinejmenším! Nechtěla jsem to říct nahlas, určovat směr! Však ono se to vyvrbí!
 Vyvrbilo se to tak plynule, až těžko uvěřit! Tolik vyzvídání, odpovídání, taková škála informací za dvě a půl hodiny - nevídané! Paní Jana se vdala v Africe a část roku žije tady! Její povídání bylo jako nekonečný cestopis -  tlustá kniha, která ještě přetlakem nemůže vzniknout! Prý není správný čas!

Bylo to jako otevřít truhlu s poklady a vzájemně se obdarovávat! Křesťanství, život v Gambii, ceny letenek, účetnictví, dětská úmrtnost, manželství z velmi různých pohledů a zkušeností. Při tom všem veselé komentování stewardů ve vlaku, hlučného hlášení nadcházejících stanic hodně předem:)
 Nedokážu vypsat všechny niance toho setkání - otevřenost, svoboda, úcta i radost, dychtivost poznávat, důvěra se ptát - to všechno neslyšně zaplňovalo prostor v kupé i v nás. Když Jana navrhla výměnu kontaktů, abychom se neztratili navzájem, bylo to tak... přirozené, upřímné. Bez otázek, proč asi!

V podstatě jsme se neloučili, slíbili jsme si pokračování, bylo nám líto oddělovat se tak brzo:) Mávala jsem v duchu ještě dlouho předlouho:) Takhle "bezbariérově, spontánně a širokopásmově" jsme si měsíce s nikým nepovídali!

Ok, upustila jsem trochu páry a je na čase přijímat nové podněty pro další články! Ještě varovat Amélii, že tu má něco pro rozptýlení či zamyšlení a můžu jít uklidněná spát! Těším se sice do naší domácí ulity, ale cítím se zase bohatší, vidím smysl, jaký tenhle týden měl! Vidím, že Bůh nás provází zkouškama a to vědomí mi nedovolí se vzdát! Vidím, na čem u sebe pořád musím pracovat, jak často se cítím závislá, kolik věcí moc řeším. Taky vidím jak rychleji opadá stres a cítím se zdravější! O tom zase jindy a díky Bohu za to!

Oddejte se předvelikonočnímu rozjímání a přitom přijďte pohladit tygry!