Je právě

středa 7. května 2014

Vytoužené setkání s Ivetou Kollertovou

S radostí si živě zavzpomínám, jak jsme se poprvé s Davidem setkali s Ivetou Kollertovou!
Po přečtení jejího skutečného příběhu Svlečená do naha jsem si ji našla na facebooku a začalo pozvolna naše přátelství! Jsem ráda, že nezůstalo jen u psaní!


Slíbila jsem, že brzy napíšu o očekávaném setkání, které mě ale převálcovalo natolik, že mi to hned úplně nepůjde. Chce se mi chovat si ten zážitek, křehký, sotva tomu ještě věřím. Nevyhrála jsem přece, chtěla jsem skládat zbraně po dlouhých minutách bezradnosti, ale šla jsem si splnit sen a to se stalo!!!
Nedokážu ještě úplně rozlítané pocity poskládat do slov, jsou však rozhodně pozitivní.


Volala mi tenkrát Lucka - ... Mějse.hezky píše, že bude kolem pátý v kavárně Slávia, pojedeš tam, žejooooo, i za měěěěě, prosiiiiiim.
Mimochodem - Mějse.hezky je Ivetina přezdívka na internetu.
 Trvalo mi chvíli, než jsem to pobrala jako fakt, ne jen jako plán.
Nevadilo mi, že je to tak narychlo, měli jsme s Davidem čas a přála jsem si to, super, zas něco novýho!


Čekali jsme pár minut venku a do vnitř jedoucí "kočár či vozík" nás zlákal vejít. Mějse.hezky je totiž vozíčkářka, tak co když to byla ona? Slepota je mrcha hravá, hledané lidi schovává, z kočárků dělá vozíky a z vozíků kočárky. No nic. Kavárna je velká a docela hlučná, hned se nás však ujal číšník a našel nám místo. Ptal se, jestli někoho čekáme, tak jsme vysvětlili, že spíš hledáme. Řekl, že nikoho na vozíku nevidí, ale kdyby náhodou, dá nám vědět. Uklidnilo mě to, v tom hlaholu hlasů a klavíru bych sotva někoho poznala. Dali jsme si výbornou Vídeňskou kávu a větrník s plátkama jahod, chutnej nápad. Čas utíkal a napětí sílilo, i když jsem v koutku duše počítala s tím, že Mějse.hezky nemusí přijít, nechtěla jsem si to připustit.

Nápoje došly, objednali jsme nové a přemítali, co dál.
Na chvíli ztichl klavír - nic proti němu, zřejmě tam patřil, mně však překážel v pátrání a bylo mi trochu úzko. Utichla tedy hudba a já zaslechla částečku, odstín, tón hlasu, kterej jsem znala z krátkýho pořadu v rádiu, kterej jsem asi chtěla slyšet, tak mi ho dav vytvořil, mizel a objevoval se přede mnou vlevo v dálce. Nebyla jsem si jistá, doma se zdálo všecko jasný - zajedeme do kavárny a někdo už bude vědět, - ale omyl, žádné haló, skromě nám ukrytá seděla tak blízko..., jen jsem to netušila. Klavírista opět zahrál pár minut. Přestal a malinko povědomej hlas pořád tiše rozmlouval - se známýma nejspíš.
Dopijem a zaplatíme, řekli jsme si. Byla jsem však rozhodnutá jít se prostě zeptat, ať se radši cizí lidi pobaví, než abych to nezkusila. Nechtěla jsem žádnej rozruch, jen se ujistit, jestli se pletu nebo mám pravdu. Podat jí ruku, tygříka, chvilička by stačila. Na číšníka jsem spolíhala marně, protože jen co nás usadil, vystřídal ho jiný a ten o ničem nevěděl. No mě ta jejich výměna ušla. Byla to vyloženě jízda na slepo - nebyla to oficiální akce, nikdo nás nepoznal podle fotek na fb. Přisladila jsem si kivi fresh a říkala si, jak budu asi tuhle hodinku popisovat Lucce.


Při placení jsme se s číšníkem zapovídalio tom, že jsme v kavárně ještě nebyli, prý i on tam pracuje krátce a zná nás od vidění - chválili jsme kafíčko. Jako by byl "náš" něco mi dodalo klid a řekla jsem mu, koho hledáme:) Choval se vstřícně, hned nám pomohl a setkání sprostředkoval. Popadla jsem tygra, nechala batoh na místě, obešla ten hezkej, kulatej stůl a hop své netové kamarádce kolem krku. Ona vám byla fakt živá, skutečná, malé, kotěcí ruce mě hřály, otíraly šťastné slzy napětí i úlevy, dojímalo mě to a dojímá pořád. Působila spokojeně, plná lásky a dobré energie, rozesmívala mě, moje úmysly vychrlit na ni v minutě připravené věty byly v háji. "Jsi tady, fakt tě vidím, moc jsme tě chtěli oba potkat, vlastně i Lucka, ještě že mi zavolala, pozdravuje... vůbec nejsem smutná, naopak, Mějsinko, děkuju děkuju ti! No prosím - jako nějaký poblouzněný fanda. Jen ať si všecičko pamatuju!


A jak to viděla ona?
Myslela jsem, že tím překvapení končí, ovšem setkání, které mne čekalo, se mi zapsalo hluboko do srdíčka. Popíjeli jsme každý svůj horký mok, věta střídala druhou, příhody a příběhy se mísily smíchem i úsměvem. Zhruba po hodince ke mně přistoupil číšník s tím, že vedle u stolu sedí dva nevidomí, prý mne znají z facebooku a ptají se po mně. Otočila jsem hlavu a opravdu, nádherná křehká ženská bytost s dlouhými vlasy a její přítel. Dcera se mnou popojela k jejich stolu. Kamarádka z netu Markétka a David. Ta jemná a úžasná dívenka vstala, obešla stůl a objala mne. Slzy jí tekly po tváři. Cítila jsem, jak se chvěje. Její přivítání i dojetí ze setkání mi vyrazilo dech. Děkovala mi za přátelství, za články, za básničky a já se z hlouby duše styděla, že nemohu nabídnout víc. Sevřelo se mi hrdlo a setřela jsem jí slzy.
"Neplač, maličká, víš, že Ivet má ráda úsměv.."
Víc jsem ze sebe v tu krásnou chvíli nedostala. Dala mi své křehké srdíčko a já cítila, že od té chvíle musím začít jinak. Máme v sobě moc i sílu změnit druhým život, byť by to bylo pouhé povzbuzení, čas na pár hřejivých slov. Chci znát její pocity, jiné "vidění" světa. Držely jsme se v náručí. Mohla by být mou dcerou a já přesně takový pocit měla. Stanu se její internetovou maminkou, budu tu pro ni, abych jí mohla otřít slzičky a vyvolat úsměv. Nezapomenutelný okamžik a já jsem nesmírně šťastná, že mám tu čest být Markétčinou přítelkyní. Holčičko moje, jsem tu pro tebe, kdykoli a napořád!


Přiměla jsem se pustit Ivet a vrátila se na své místo, ať jí David taky řekne, co má na srdci. Ještě jsme se však chytily za ruce,  zkoumala jsem prstýnky, prsty se proplétaly - ještě trošku dojmů si předat dotekem, než přijde loučení. Bliklo mi v hlavě - co si tak nechat podepsat? Hned jsem nad tím ale mávla rukou, podpis budu nosit v srdci a to je bezpečné místo. Nemusím nikomu nic dokazovat.

Kavárna Slávia je poměrně drahá, občas tam brní stoly od blízko jedoucích tramvají, asi tam potkáte víc turistů než umělců, to jsou ale všechno nepodstatné detaily. Je to kavárna s příjemnou, pozornou obsluhou. Určitě tam někdy zajdem na kafíčko! Ještě jsme se potkali na odchodu, zamávali si a rozjeli se domuuu.


A tak se zhmotnilo přátelství, zrozené po síti z útržků příběhů a touhy je sdílet, tak se hezká neděle chýlila ke konci a zanechala ve mně pokoru a spoustu nesmazateln
ých stop. Neloučili jsme se zdlouhavě, nebylo to třeba. To krásně prosté prima setkání přece teprve začalo.

Žádné komentáře:

Okomentovat