Festival United - byl to trochu boj, ale závěr je jasný!

   Od dubna jsme měli vytištěné lístky na křesťanský multyžánrový festival United, který se už pátým rokem konal v srpnu ve Vsetíně. Koupili jsme je po netu a od té doby mi jednou zmokla taška, respektive se tam cosi vylilo, ač se mi to téměř nestává. Tím pádem jsem mohla vyhodit spoustu vybledlých účtenek, zbytečných papírků a tašku vyklidit. Lístky na united měly svou tajnou kapsu, kam se voda nedostala, proto přežily! Možná bychom je vytiskli znovu, kdyby někdo probral záplavu mailů a našel ten správný! Stejně mě to probírání neminulo...
   "Proč máš jako ten lístek jen jeden? Určitě bych ti nedal jeden... Je tu datum 14 dubna a tvoje jméno..."
... Aha, proč já bych schovávala jen jeden? Druhý jsem asi zhltla, aby bylo na poslední chvíli co řešit! Mám jeden papír a na detaily kolem lístků si nevzpomínám ani já, ani Tygr... Díky aspoň za datum nákupu! To mi časem pomohlo. jen jsem nevěděla, ve které složce maily hledat. Ve křesťanské nic. V té s názvem schovat taky nic. Že by mi ty maily Tygr neposlal namítat nemůžu, to on mi důležité věci pošle radši hned!
Maily byly mezi bankovními stvrzenkami. Jeden o nákupu lístků na mé jméno - s poznámkami: počet osob dva... Pečlivě si uschovejte variabilní symbol... Vytiskněte si potvrzení o platbě a to předložte při registraci!
Druhý obsahoval požadované údaje o zaplacení částky za lístky, uvedené jméno bylo však jen jedno. Oba maily jsem si pro jistotu přeslala do telefonu. Snad se v tom při registraci na festivalu vyznají a z variabilního symbolu vyčtou počet osob:) dopadlo to dobře, náramek jsme dostali oba, avšak dost předbíhám!

   dva řidiči nám nabízeli svezení do Vsetína, jenže jeden nakonec mohl jet kvůli nemocnému dítěti až později, mezitím se druhé auto naplnilo a na nás zbyl vlak!
Tento článek by mohl mít více nadpisů - třeba - nic není jasné od první minuty... nebo... Na druhý pohled... Neplánuj úzkostlivě, neočekávej příliš... však se to vystříbří...! Bůh odpoví, až když se ho zeptáš! Každý den má svůj zázrak, jste-li schopni jej vidět!Ještě pár řádků bych takhle mohla pokračovat, bylo by to však jen bezopsažné plácání!

   V noci před cestou jsme málo spali... Z plánovaného Regiojetu bylo na přestup na přípoj do Vsetína jen 9 minut... Nevím, jestli rozhodla únava, málo času ráno, obava, že přestoupit  nestihnem a vlak ujede nebo docela jiný parametr, mně osobně Bůh nijak nevaroval ani neujišťoval - odjezd jjsme přesto o kousek odložili na přímý vlak a bylo to dobře. V Praze na hlavním nádraží totiž někdo nahlásil bombu a stejně bychom neodjeli dřív!
   S příjezdem na nádraží přišlo rozčarování ze spožděných vlaků, množství lidí, z nedostatku laviček, těžkého batohu, z nevědomí, odkud přesně pojedeme... Nechci to všechno vypočítávat, je toho už takhle dost! Protože se nám nechtělo prodírat se davem, zeptali jsme se v nějakém obchůdku na bagety, neboť jsme s sebou neměli jídlo... Po oznámení sumy 180 Kč za dvě jsem se vzdala - boje, vzdoru... ze svých sil neee! Padnu kamkoli, slibovala jsem, jen ať už přijede náš vlak! ach... tohle "kamkoli" se v mém vnímání několikrát proměnilo, aniž bych se přemístila jinam:)

   Padli jsme do posledního velkoplošného, klimatizovaného vagónu, který byl skoro prázdný.., až jsem nabyla dojmu, že je náš. Batohy nešly nacpat do zavazadlového prostoru, teda ten můj sud! Dala jsem ho na protější sedačku, zatím!
Úlevu z nalezeného místa, odložení zavazadel a drahého jídla v hrsti začalo nahlodávat zjištění, že s náma cestujou dětičky různého věku a zvuků vyluzování! Co jen jsem to za člověka? Přiznávám, můj práh odolnosti nebyl moc vysoko!
Když přišel pan průvodčí, toužila jsem mu položit dotaz, ve které že školce jsem se to octla... Naštěstí jsem svou rozladěnost spolkla... Průvodčí byl moc příjemný! To mě by někdy neměli pouštět ven:)
Vypsal nám lístek se slevou na průkaz ZTP-P, prohodili jsme pár slov a pokračoval do dalšího kupé...

   Zkoušela jsem spát, nešlo to..., ve vlaku spím málokdy.  Zkoušela jsem číst, moc jsem se nesoustředila. Děti už trochu běhaly... Nikdo nevezl občerstvení. Vylovili jsme s tygrem sušenky, nebylo to ono, nebylo to úplné! Vylovili jsme tak ještě dvoulitrovku s kávou z domu - kdyby v hotelu nebyla, pro vysvětlení! a ke kávičce dva větší kelýmky, oba zdobil obrázek tygra! To už bylo lepší:)
   Tím na moment přejdu zpětk balení - aspoň pochopíte, proč ty tlusté batohy... Ona ta technika, pár léků, nabíječky, plyšové veverky, bundy, mikiny plus trocha prádla, kávy na uvaření, kávy uvařené, k tomu nějaká kosmetika - to dost místa zabere! V mém sudu batohu ještě složený malý batůžek k poponášení věcí na festivalu.
   Děti se začaly přibližovat až k nám... na vedlejší sedadla. Menší něčím bouchlo, větší ho napomenulo, ale byly tam... Paní, co je hlídala jsem moc neregistrovala. Občas někam nesla mimino. Ukazovala mu mašinky z okna. Asi tím, že se probudilo, ztratily ostatní špunti důvod být tiše:) Ve mně se prala nevrlost se soucitem k ní, 4 děti na delší cestě nejsou zrovna dovolená či šance si odpočinout!
   "Nebeský Tatínku, potřebuju přenastavit... Líp snášet děti... vidět tuhle situaci jinak. Protivná být nechci, zabavit je nedokážu... copak jsou tu  sami???"
A opravdu - Bůh odpoví, když se ptáte:) Jen občas trvá povyplout ze svých frustrací!
"Víš, jsi tady host - ber to tak a chovej se podle toho!" - zaznělo ve mně tak jasně a srozumitelně, že jsem to prostě přijala:)
   ... Máme Otce v nebi, ten si ví rady! Jaká radost! Máme tu milost být na návštěvě v poloprázdném vagónu... Nic mi zas tak nechybí, ten prostor kolem mě mi přece nepatří... Jak jsem si to mohla myslet? O co jsem výš, než ty děti? Vždyť i já občas křičím, jenže potichu...
   Konečně jsem pocítila rovnováhu -  obecně se uvolnila atmosféra... Paní najednou promluvila, že se omlouvá za ten rozruch... Cosi řekla dětem... Pochválili jsme jí "Valašštinu"! Ptala jsem se, kolik těch lumpů má? Prý dvě svoje a dvě od sestry... Kam že jedeme my? Aha, na United? Jeee, taky by jela. Letos to nejde, hlídá děti... Manžel je v práci. Už ho prý známe, prodával nám lístky... Něco se ve mně zase propojilo, docvaklo... Jsme vážně hosty, v rodinném voze:))) Juppiii! Naokamžik mi bylo líto, že tahle jízda zrovna končí... - právě, když jsme spřátelení, trpěliví , rozpovídaní, nacházíme k sobě cestu. Rozezněla se ve mně vděčnost za to, že k tomu vůbec došlo! Popřáli jsme si hezký víkend, zbytek léta a rozloučili se...

   Hotel jsme ve Vsetíně měli stejný jako loni... Paní v telefonu při rezervaci říkala, že pokoj bude v přízemí... Druhárecepční podávala klíče k pokoji v prvním patře. Tygr ji ujišťoval, že to nijak nevadí, akorát že kolegyně mluvila o pokoji v  přízemí! Prohlásila jen: "Aha, tak počkejte, já to nějak udělám"! Jak řekla, tak udělala:) Půjčili jsme si varnou konev a mejdan může začít!
   Pokoj byl prostorný, hodně skříní, tři okna, sprchový kout a záchod zvlášť místnůstky naproti sobě. Klíč se vždy při odchodu odevzdával na recepci - pořád jsem ho během těch skoro tří dnů hledala:) Každý jsme měli dva polštáře - nevídané - a na nich... čokoládový pamlsek. Poslední večer jsem dokonce objevila v koupelně věšáčky. Jsou přece důležitější věci k hledání, no ne?
Každé ráno návykové snídaně, ty křupavé rohlíky, k nim všechno možné, káva a džus!
Tygr si pamatoval zmrzku u nádraží - suprovou čokoládovou,  cestu k hotelu i na místo festivalu... Na tu zmrzku mě vzal ještě asi 3krát, 4krát... Vůbec jsme se tam docela nachodili, což potřebujeme!
   dovolte před muzikou ještě večeři v restauraci Pančava! Nejprve jsme dostali dva jídelníčky - nejspíš síla zvyku - brzy nám někdo z personálu jídla přečetl. Dala jsem si nějakou směs masa, slaniny a zeleniny, co měl Tygr si nevzpomenu. Americké brambory a hranolky nám přinesli na zvláštních talířích! Hned jsem měla pochopit proč! Zkoušela jsem zhrnout jídlo na půlku talíře, ale nešlo to:) tak jsem na zbylý kraj nasypala pár hranolek. Vlastně asi "hranolků"?Dosypávala jsem tak několikrát. Dva lidi jsme i s nápojema zaplnili stůl, no nic! Dobře, že jsme nejedli přes den! Servírce jsem řekla, že mají porce pro tygry a kolik že těch hranolek bylo? Jeee, já nevím, kolik vám toho dali, odpověděla se smíchem. Moc jsme si pochutnali a ještě se později - jiný den - vrátili!


   Před vsetínským kulturním domem byl dav! Jiné pojmenování ten houf mladých nemá. Možná ještě zhluk front. Když jsme ho - nebo jím - prošli, našli jsme jednu mnohem menší. frontu k registraci na festivalu United, jehož pátý ročník nazvali Nespoutaný! No... jak kdy, ale bylo kam směřovat, ke svobodě:)
Tak tedy - náramky poprvé a jdeme se bavit!
   Ve velkém sále kulturáku jsem nikdy nebyla... Není tam vzduch, ani místo, stát celý večer bych v té vřavě asi nezvládla:) V pohodě, přenos - obraz i zvuk - ze sáluu přenášeli ven na velkoplošné obrazovce... chvílema jsem v sobě bojovala s tím, jestli by nebylo lepší sledovat doma televizi a víc se soustředit na muziku i řečníky, okolo nás totiš kromě přímých účastníků festivalu seděli a hlaholili místní přihlížející, z nichž jen některého opravdu pohltil děj... Možná jim obraz stačil!
Tuhle rozmanitou směs zvuků ve mně občas střídal pocit, že si užívám výlet, kterého je tohle všechno jenom součástí. Vtažená do dění jsem se cítila málokdy, tleskalo a radovalo se nás venku jen pár!
Hlavně si, prosím, z mého popisování nedělejte obecné závěry o festivalu - Pravděpodobně máte mnohem menší nároky, snadněji si najdete to místo, kde právě chcete být a nevidíte tolik překážek, jako já. Určitě je nechci vyzdvihovat a brodit se v nich...
   Hradeckou kapelu Jedním srdcem i prvního řečníka "rovněž z Hradce Králové" Lukáše Targosze jsme znali:), takže dobrý start! Jen takové to živé obecenstvo okolo mě mi chybělo...
Batůžek pod lavičkou dlouho naducaný nezůstal, vsetínské večery narozdíl od pražských jsou totiž ráznější v ochlazování! On večerní hlavní program trval do půlnoci, ale neúčastnili jsme se všeho...
   První večer "ve čtvrtek" jsme šli s naším pastorem staškem na dobrou klobásku, jen tak si popovídat.
   další večer "v pátek" jsme pár desítek minut pobyli na hlavním programů...
"Kdo má vlastně hrát? Lamačské chvály? Co to jako je? Nějakej starej styl? Nebude to v Kraličtině?"
Chvály zněly slovensky, snadno se pamatovaly, každý si mohl zpívat - další skvělá kapela, kterou jsem neznala...
Pak jsme si zašli na večeři opět do Pančavy a napsali Staškovi, kde jsme... Nachvilku za náma přišel a četl z brožůrky, že v 10 mají hrát nějací Poláci, zajde se na ně kouknout... My jsme to neplánovali, ale jak jsme ho doprovázeli, řekli jsme si, že na jednu písničku jim dáme šanci!
Malleo Reggae rockers jsou živlové. I ta Polština je moc pěkná. Ne, že by nám nebyla zima, ale zůstali jsme tak na deset písniček! Oni totiž přidávali a to se tam často nestávalo. Rozproudili náš krevní oběh!
   Třetí večer "v sobotu" už hodně lidí odjíždělo - i Stašek a další z našeho sboru. My bychom museli jet vlakem moc brzy, tak jsme si předem rezervovali hotel na tři noci.
Něco po devátéjsme se rozloučili se Staškem, zašli si koupit bagety, těstovinový salát a kofolu - to milé místečko i lidi jsme našli žel až v sobotu dopoledne! I tak jsme za ně rádi! S nákladem zásob jsme šli do hotelu, užít si ještě náš pokojík... Pustit si tenis z tabletu. Prozkoumat sprchový kout - byl příjemně velký a bez záludných vychytávek, takže tentokrát žádná potopa. Bagetka, těstovinový salát, zbytky ze zásob kávy! Měli jsme v pokoji i ledničku a ta teda měla grády! Chladila hodně a měla i mražáček. Všecko nám hezky hlídala... Půjčili jsme si i hrnečky, abychom si kafe mohli uvařit, ale byly hodně malinké, ty dva loky vody nemělo smysl zahřívat... Noci byly opět krátké, spaní naštěstí hlubší!
   Ještě trošku něco požaluju na ten náš pokoj - byl takový ostrý... Samý roh, rohy všude... Někde to bylo obložením, často jsem okopávala postel, když jsem chodila okolo. Zajímavé, bolelo to jen první večer:) Sprcháč měl zase vysoký práh a úzké šoupací dveře. Prostě malé neobvyklosti, které neuhýbaly, já ne a ne je respektovat\:)
   Poslední ráno jsem se z polosnu vybatolila z pelíšku, zavřela okna a dobalila, co bylo třeba. Na snídani byla obsluhující číšnice obzvlášť pozorná, nevím, čím to!
"Co byste si ještě přáli? Další džus? Rohlíčky navíc..."
Řekli jsme jí, že jsme si zvykli a bude nám chybět... Prý se to krásně poslouchá...
"Tak zase za rok, zase za rok"! Prohlašovala naše opovážlivá ústa bez domluvy!
Servírku to nepokrytě nadchlo!
"Víte co??? Já vám rovnou zarezervuju pokoj! Chcete?"
"Nooo, asiii, ale nevíme přesně jestli..."
"Však to můžete včas odvolat... Lidi to tu běžně dělají, když jezdí někam pravidelně! A budete mít zase svůj pokoj... v přízemí!" Nedala se a nedala!
Vůbec to neznělo urputně, že za nás rozhoduje... Byla to taková radostná přesvědčenost, až jsme se nechali nakazit! Běžela k počítači a nasázela do klávesnice datum i ostatní údaje!
"Tak - a je to"! Zajásala! A my s ní!


   Než se vydáme na cestu domů, popíšu pár přeskočených střípků o našem putování festivalem...
Jdeme si tak - po několikáté - z hotelu na nějaký program... Tygr loví cosi v tašce a ona ho nechce pustit! Drží a drží! Jemně působící náramek odolá proudu vody, natahování prsty i zipu tašky. Jak se tak zakousl, nebylo s ním hnutí. Škoda, že jsem Tygra neuměla vyfotit a poslat někam na instagram. Spoutaný Tygr by se k logu festivalu Nespoutaný fakt hodil!
V batůžku jsem tahala lecos, ale všecko jsem nevychytala, takže nůžky zůstaly na pokoji. Nebyli jsme daleko od hotelu...
"Počkej, já to ukousnu! Vždycky dřív to šlo! Kousávala jsem tak svoje náramky"!
"Tak kousej," kapituloval tygr!
Náramek zůstal tvrdošíjně viset na tašce, ruka však byla konečně volná...
Holky u registrace se bavily, odstřihly ho a daly Tygrovi nový. Prý jich mají kdyžtak dost!

   ... I dopoledne, od deseti hodin býval hlavní program. Nemůžem k němu osobně moc říct. V pátek jsme tam vážně chtěli zajít, avšak po snídani zbyl nějaký čas a my jsme prostě v hotelu usnuli. Nechtěně! Nesmějte se!
V sobotu jsme se pro změnu zakecali u snídaně s pár lidma z našeho sboru... na hlavní program jsme došli, ale ven přenášeli zvuk jen chvíli. Potom měla nějaká kapela zvukovou zkoušku a my jsme šli do kulturáku na balkónek. Tam byl zvuk slabě, přebrblaly ho děti... Ještě děj ze sálu přenášeli do kina, jenže jsme netušili, kde je a než bychom ho našli..... Prostě na hlavní dopolední program se poptejte jinde...
Později probíhaly semináře, workshopy, divadelní představení... My jsme často někde pili kafe, kofolu a poslouchali úryvky dění na streed scéně. Ohlas měli hlavně rappeři a beatbox - ten se líbí i nám!

   Kromě beatboxerů a kapel jako Jedním srdcem, ESPÉ, Malleo Reggae rockers nás potěšili zmiňovaní Lamačské chvály... Jedno odpoledne jsme zdlouhavě hledali dámské záchody... Když jsme se konečně dopátrali dobrovolnice v modrém, která nám poradila, pokračovali jsme v obchůzce a našli pultík s cédéčkama... Pozdravili jsme se s dalším dobrovolníkem!
Jak jsem vloni psala, že pro mě slovo dobrovolník dostává nový význam, kolik fajn lidí jsme potkali, letos zatím ani jediného, který by nás oslovil sám... Tím opravdu nechci říct, že by nebyli fajn... Jen jsme s nimi tolik nenavazovali kontakt... Působíme tak sebejistě? Dělá to věkový rozdíl? Jsou nevšímaví? My neobratní, bázliví volat na kohokoli?:) Mají dost svých úkolů? Čekají, kdo osloví přímo je? Loni byli žlutí a nápadnější...
Díky Bohu, i letos jsme potkali jednoho svého, Dobrovolníka s velkým D! Téměř nepostřehnutelně, intuitivně, během hovoru nás nejen že donavigoval i na záchody pánské, koupili jsme u něj 4 trička, cédéčko Lamačů, jak jim říkáme,:) ukázal nám různé jiné festivalové zboží. Úplně mi zvedl náladu!


   Cesta domů - nemám se jí po svém úvodu raději vyhnout? Vždyť vypadala strašidelně, jako ta cesta z Prahy:) Vsetínské nádraží přeplněné lidma... Asi jich bude hodně z Unitedu! Vlak měl zhruba 20 minut spoždění, lavičky plné. Sundala jsem ze zad svůj sud a položila ho na zem. Ať se děje vůle Boží! domů dojedeme! Uvnitř bylo úzko a žádné místo k hnutí. Plná kupéčka, chodbičky... Cestující, batohy... Zpívající mládež. Dítě za náma neúnavně dotíralo, ať se někam vecpeme, aby mohlo jít dál. Po chvíli se s babičkou dohodlo, že ve stanici vystoupí a popojdou venkem:) Kudy chodil průvodčí - netuším!Občas se kolem nás mihnul! Opřená o batoh jsem doufala, že snad někdo vystoupí, až vlak zastaví...

   Po pár minutách se znovu zjevil, spadl z nebe - průvodčí!
"To jsem já, už jsem vás vezl minule Našel jsem vám místo"!
Hlavou mi prošlo - děkuju, bude to dobré! Od teď to bude  jen dobré!!! Nebylo mi jasné, kudy projdeme, ale věřila jsem mu!
"Otočte se oba a pojďte kousek za mnou"
Bylo to blízko, velmi blízko! Měla jsem pocit, že ta dvě místa musel vymyslet! Opět vagon pro maminky s dětma - cestovalo s náma jen jedno, prima kluk!
   V kupé seděla jedna slečna jedoucí taky z festivalu a dvě slovenské babičky! Ty bychom si s Tygrem adoptovali obě! Několikrát jsme jim to řekli- usmívaly se.
Představte si - povídali jsme si, ač jsme se neznali - jako za starých časů! O prostých věcech - o dětských táborech, církvích, cestování, vaření. O tom, co babičky raději tají svým dcerám, co všechno absolvují s vnoučaty! Cesta byla krásná, pokojná, jako někde u krbu!


   Když to všechno zhrnu, jsem ráda, že jsme na Unitedu byli i po druhé! A jak jste se výše dočetli - řešit, co s příštím ročníkem, na to jaksi nebyl čas:) Vyplynulo to z hovoru! Co bychom pro tu bezva servírku neudělali? Nebo snad pro náš pokoj v přízemí? Budeme se těšit! Budeme se modlit - aby to vyšlo i do třetice!
   Děkuji za veškerou Boží přízeň, kterou vidím tu hned, tu s odstupem! A děkuji i vám za to, že si s důvěrou chodíte číst mezi tygry!