Ještě jsem to já - Lisa Genova

Jsou období klidnější, kdy nevím co by a žádná knížka mě nenadchne... Ty pak střídají období hltací a z rozvalin jednoho
takového vykukuju, protože mě dvě knihy vyburcovaly zase konečně k recenzi! Nebo aspoň k tomu, abych vám o nich napsala!

Rozhodně vás nechci strašit, zasypat ponurými tématy. chci žít, dokud jsem toho schopná. A hlavně - kéž mám dostatek lásky, pochopení, času i modliteb pro ty, jimž budu moci být k dispozici. A mým milým, kteří mě obklopují, děkuji za totéž!

Některé knihy mi rozšíří obzory, obohatí mě... Zároveň se musím zastavit, sklonit před Bohem a radovat se s vděčností za to, co mám, kde jsem... Děkovat za naději i víru, kterou mi dává zase jen On!

Ještě jsem to já
Lisa Genova
Nakladatel:Práh, rok vydání 2009.

Anotace: Alice Howlandová je hrdá na to, co v životě dokázala. Ačkoli jí bude teprve padesát, je uznávanou profesorkou kognitivní psychologie na Harvardu a světově proslulou odbornicí v oboru psycholingvistiky, má tři dospělé děti a úspěšného manžela, také známého vědce. Zničehonic se však u ní začne projevovat nezvyklá zapomnětlivost a chvilkové ztráty orientace a do jejího života vstoupí tragická diagnóza časné formy Alzheimerovy choroby. Nevyhnutelné příznaky počínající demence ji pomalu připravují o osobnost a dříve tak nezávislá a ambiciózní Alice se učí žít pro přítomnou chvíli. Zatímco dřív

stavěla na první místo akademickou kariéru, je najednou nucena přehodnotit nejen svůj vztah s manželem a očekávání týkající se budoucnosti jejích dětí, ale i své představy o tom, kdo je a jaké je její místo v tomhle světě.

Anotace je docela jasná, neúprosná. A přece je to jen obrys, nezachycuje nic z nitra knihy, příběhu jako takového...
Nejistota, obavy, plíživý strach, zmatek - to všechno se ukrývá nejprve v srdci Alice Hovlandové...

Kdyby každý z vás řekl někomu z rodiny či přátel, že nějak častěji zapomínáte a sem tam se někde zamotáte, skoro se vsadím, že dojde na vtípky o věku, možná poznámky o přepracovanosti, jež doplní spousta podobných, malých momentů, které se stávají! Nepodezírala bych nikoho z nepochopení, dokud... dokud se podobné „maličkosti“ dějí jen zřídka...
Výpadek textu při přednášce... Chvilková ztráta směru na ulici... Alice tyhle detaily přičítala menopauze... Doktorka depresi, stresu, únavě...
Alice však brzy po té zapomněla odjet na konferenci... Hledala něco svého v cizí kuchyni a celou ji spřeházela... Nemohla najít toaletu ve vlastním domě...
Hamba, smutek či ztráta důstojnosti z knihy tolik nekřičí - její nejbližší se velmi snaží vyvážit nástrahy, které nemoc postupně přináší... Vždy má někdo čas, nadšení pomoci a přívětivou odpověď. rodina je to téměř ideální. Nevadí mi to, nechci autorku kritizovat. Láska a zázemí znamenají v životě každého z nás strašně moc! tento konkrétní příběh je smyšlený... - inspirovaný je však mnoha těmi skutečnými - Reality, pocitů i popisované nemoci se tak autorka dotýká věrohodně, sugestivně... Já jsem si hlavně četla v Alici samotné a dost mě to plnilo žalem... Testy, testy, testy... Testy, léky, noví přátelé, kteří porozumí... Zdánlivě nevinné otázky, po nichž častěji následovaly odpovědi odhadované z několika nabídnutých možností!

Ukázka: „Dobře, paní Howlandová. Teď se vás zeptám na ten krátký příběh, který jste předtím četla nahlas. Co si z něj pamatujete?“
Polkla, aby zahnala hlásící se paniku, ale místo toho na prsou ucítila obrovský balvan, který jí skoro bránil nadechnout. Na nervové dráhy, které vedly k jednotlivým detailům příběhu, se vůbec nešlo napojit nebo možná neměla dostatečný elektrochemický potenciál, abyje z neuronů, na kterých byly uložené, vymáčkla. Kdyby neseděla v tomhle pitomém kamrlíku, mohla by je dohledat v komunikátoru. Mohla by si znovu pročíst e-maily a poznamenat si je na lepítka z bločku. Mohla by se spolehnout na respekt a úctu, které automaticky vyvolávala její pozice na Harvardu. Kdyby neseděla v téhle hloupé místnůstce, mohla by narušené nervové dráhy a nefunkční neurony nějak zamaskovat. Ačkoli si dobře uvědomovala, že testy, kterými prochází, jsou navržené tak, aby v její paměti vystopovaly sebemenší slabinu, dost ji to vyvedlo z míry. Na tohle nebyla připravená.
„Moc si z něj nepamatuju.“
Tak tohle je její Alzheimer. Nahý a obnažený, vystavený napospas drobnohledu doktorky Nevímjaké, aby ho zkoumala a hodnotila.
„To nevadí, řekněte mi, co si pamatujete.“
„No, myslím, že to bylo na letišti.“
„Stalo se to v neděli, v pondělí, v úterý nebo ve středu?“
Nevím.“
„Tak zkuste hádat.“
„V pondělí.“
„Jednalo se o hurikán, záplavu, požár nebo lavinu?“
„Požár.“
„Stalo se to v dubnu, květnu, červnu nebo v červenci?“
„V červenci...“

Poznámky, které jí měly pomoci zorientovat se ve svých záležitostech měla Alice všude - v telefonu, bločku, na lednici...

Ukázka: "Alice, odpověz na následující otázky:

1. Jaký je měsíc?
2. Kde bydlíš?
3. Kde máš kancelář?
4. Kdy má Anna narozeniny?
5. Kolik máš dětí?
Pokud na kteroukoli z otázek neumíš odpovědět, otevři si v počítači soubor s názvem „Motýl“ a okamžitě udělej všechno přesně podle instrukcí.
Nastavila komunikátor tak, aby začal vibrovat každé ráno přesně v 8:00 a ukázal jí uložený text. Neurčila žádné koncové datum. Bylo jí jasné, že tenhle její plán má spoustu potenciálních trhlin a že v žádném případě není odolný vůči demenci.
Doufala zkrátka, že soubor „Motýl“ otevře dřív, než úplně zblbne."

Kniha se mi opravdu nečetla lehce... Opakovala jsem si - tak takové, až takové to je? Syrové? Hluboké jako příkop?

V jedné chvíli jste schopní rozhodovat o tom, kudy jdete, kde chcete žít a za pár hodin si čistíte zuby krémem, neúspěšně
voláte z dálkového ovladače, tápete v tom, které z vašich dětí zrovna promlouvá z telefonního sluchátka..., posloucháte
rozhovor a nevnímáte, že je o vás...

Povídáte si s tolik povědomým člověkem o důležitých věcech...

Ukázka: "Alice přestala skládat a podívala se na ženu. Byla mladá, štíhlá a hezká. A taky unavená a nerozhodná.
„Kolik ti je?“ zeptala se Alice.
„Dvacet čtyři.“
„Dvacet čtyři. Když mi bylo dvacet čtyři, byla jsem šťastná. Máš celý život před sebou. Můžeš udělat, co chceš. Jsi vdaná?“
Hezká nerozhodná žena přestala skládat a otočila se k Alici. Chvíli sejí nehnutě dívala do očí. Hezká nerozhodná žena měla upřímné, zlatě hnědé, hledající oči.
„Ne, nejsem vdaná.“
„Máš děti?“
„Ne.“
„Tak bys měla udělat to, co ty sama chceš.“
„Ale co když se táta rozhodne vzít tu práci v New Yorku?“
„V takovéhle situaci se nemůžeš rozhodovat podle toho, co udělá nebo neudělá někdo jiný. Je to tvoje věc a tvoje vzdělání.
Jsi dospělá a nemusíš se řídit tím, co chce tvůj otec. Rozhodni se podle toho, co si ty sama myslíš, že je správné.“
„Dobře. Udělám to tak.“
Hezká žena s krásnýma zlatě hnědýma očima se pobaveně usmála, povzdechla si a vrátila se ke skládání.
„Tak jsme k sobě konečně našly cestu, co mami?“
Alice nechápala, co tím myslí."

Poslední ukázka z pro mě hořce smutného rozhovoru Alice s manželem Johnem:

"Kdysi jsem věděla, jak funguje jazyk a myšlení, a uměla jsem druhým říct, co o tom vím. Kdysi jsem byla někdo, kdo toho hodně ví. Teď už se mě nikdo neptá na názor nebo na radu. Stýská se mi po tom. Kdysi jsem byla inteligentní, nezávislá a

sebejistá. Stýská se mi po tom, když si je člověk něčím jistý. Je na nic, když si člověk nemůže být nikdy ničím jistý.
Stýská se mi po tom, jak mi dřív všechno šlo snadno. Stýská se mi po tom, být součástí toho, co se kolem děje. Stýská se mi po pocitu, že mě někdo potřebuje. Stýská se mi po mém životě a po mojí rodině. Svůj život a rodinu jsem milovala.
Chtěla mu všechno, na co si vzpomněla a na co myslela, říct, ale tolik vzpomínek a myšlenek, v tolika slovech, větách a souvětích, nemohla dostat přes nánosy bahna a hlíny v mozku a najít pro ně zvukový tvar. Ze všech sil se zaměřila na to, aby sejí podařilo dostat ven aspoň to nejpodstatnější. Zbytek musí zůstat, kde je.
„Stýská se mi po sobě.“
„... Taky se mi po tobě stýská, Ali, strašně moc.“"

... Možná se právě osobnost vašeho blízkého změnila ze dne na den - není snadné se s tím vyrovnat, vzpomínky kontrastují s realitou a vy se snažíte k tomu novému člověku najít cestu! I o tom můžete napsat do komentářů!

Kéž vás neodradím od čtení knih, od čtení tady, mezi tygříkama! Ba naopak, přijďte klidně zase! Připište, který příběh se dotkl vaší duše, ovlivnil váš život!