Zamilovaná - aneb na tu rytmickou blbost se nikdy nezeptám!

Aby můj bloček neožíval jen staršími recenzemi knih, odložím si sem i prožitky z minulého léta 2018 a konkrétně z návštěvy oravského Zákamenného na Slovensku.

Jen lenosti jsem dovolila nedat sem článeček už dávno. Žel bez fotek, ale třeba to někdy napravím. Neslibuju!

   Seděli jsme si tak loni v sobotu koncem června s Tygrem v lahůdkách a vzpomínali na jednu krásnou slovenskou babičku!

"Už nám stárne. Uvidíme ji ještě?" Rádi bychom, eura máme, v plánu je až festival na konci srpna, tak zavoláme rodině na Oravu a domluvíme se, jsou vstřícní, vždycky byli!

   Jak jsme si ráno dohodli, tak jsme večer udělali. Serafín, otec rodiny byl nadšený - "přijeďte kdykoli!"

A ejhle, moje velké oči - v Čr byly svátky a vlaky plné, nedal se sehnat jediný lístek na Regiojet snad na týden dopředu. Proto jsme náš odjezd posunuli, ale jen o maličko.

Navíc jsme po sérii ne zrovna moudrých rozhodnutí jako nevařit v neděli a nevyhazovat  lehce podezřelé jídlo koupené v obchoďáku snědli (nekvalitní) karbanátek a bylo nám oběma špatně, takže nám pauza na zotavenou docela pomohla.:) Přidala se i migréna, netrvala však ani celé dva dny. Jenže beru nové léky a rozhodily mi chuť k jídlu - takže si musím domlouvat a hlídat se.

   Tygřík koupil lístky tam i zpět, já prala věci, které jsme chtěli mít s sebou, balila serepetičky, těšení vzrůstalo. Potřebovala jsen se dát dohromady, odpočinout si od hluku. Nadechnout se, dobře se vyspat, nelekat se v noci.

Věřte mi, doma to miluju. Ne, že bych chtěla hýčkat jinak, to on mě tygřík rozmazluje! A přesto jsem potřebovala změnit prostředí - slyšet Boží hlas... A On mluvil, až srdce přetékalo a vody šuměly, slzy se míchaly se smíchem, slunce to všechno pozlatilo a ještě toho strašně moc zbývá!

   Necháváme tedy pražské autobusy, motorky, turisty, zbíječky, vrtačky, - (díky Bohu nám v domě zateplujou střechu, takže ty příšerný letní v noci nevětratelný horka to snad zmírní) - necháváme pražský ruch za sebou a vydáváme se za takovým pořádně pestrým, oravským!

   Úterní cesta byla pohodová, s decentním spožděním pár desítek minut, aby řeč nestála v smskách přece. Už to k těm drahám tak nějak patří, ne? Kafíčko, Croisanty, koláček gumenné medvedíky - protože jsme měli slovenskou stewardku, ale přesto že jsem je koupila jen aby právě tohle řekla, přinesla cukríky a zkrátila to...:(

V Čadci na nádraží se před náma zastavil malý chlap... Tygr věděl hned, která byje, mně došlo v zápětí, jakej drzoun mě bere za ruce a pokládá je na svoje mini fousky. Serafín!!! Pyšný právem, že poprvé přišel úplně včas! Stejně jsme se nevydrželi nezasmát. Uvítání doprovodil hrom. Jako je to ve slovenské hymně - Nad Tatrou se zablýskalo a my jsme se ještě hodinku projeli autem do vesničky??? Městečka??? Zákamenné se to tam jmenuje!

   Nad deštěm jsme plesali. Tygr hned fotil a zásoboval facebook i instagram! Proč jezdit k moři? Šumí to tu podobně a chtěli jsme se přece zchladit. Radostně jsem zatleskala a okolí se na mě bavilo. Ne poprvé.

   Posedali jsme po schodech a čekali na Boženu, paní domu, až přijede z odpolední. Tak nastal rituál - přebíhání mezi stolem a schodama. utřít stůl a židle, využít sucha nebo slunce, po klidném  čase zase hop na schody, když stůl a židle skropil někdy i náhlý prudký déšť a zahnal nás! Tohle se stávalo několikrát denně.

Ze schodů dost bolely zadky, vážila jsem si času na stoličce, dokonce na slunci!

   Na tohle místo, do stejného domu jezdíme od roku 2002. Hodně mrňousů tam už od těch dnů vyrostlo a vydali se na různé brigády, takže jsme je letos ani nepotkali.:(

Serafín s Boženou mají 4 děti. Petra a Ivana mají každá už svou rodinu a bydlí jinde, díky Bohu nedaleko. I Aďa je dospělá, ještě ale žije s rodiči v domě. Samuel, pohodář a rozumbrada byl na brigádě a mít o tom jen ponětí, určitě nikam nejedem, dokud nebude doma, velmi jsme ho postrádali. No takový je život. Jak poznamenal, uvidíme se jistě příště!

   Zákamenné je zvukomalebné místo. Štěbetavá Gorolština, což je místní nářečí, málem jen tajemství, tu a tam jej však ještě ve vzduchu rozpoznáte. To doplňují různorodí ptáci, slepice, kohouti, krávy, prasata, traktory i jiná vozítka, tu a tam zaznělo kolo, vodní kolo, protože povětšinou jezdili cyklisti vodou! A hned první večer se ozvala jakási rytmická blbost, která mě přece nemůže zajímat, když u ní jen křičí děti, tak se na ni ani nebudu ptát, takže ne... bu... du...! Ne hned!

Šli jsme raději s tygrem pozdravit huňatého hafana, člena rodiny, kterého jsme znali z předchozích let. Vítalo nás šustění ocasu v trávě, jako by k loučení nikdy nedošlo. Psí přítulná věrnost mě nepřestane udivovat. Snad nečeká nic zlého, nediví se, kdo se to zjevil. Náhlé vyrušení je mu záminkou ke hrám! Dasty je moc hodný pes. Brzy jsem zjistila, jak něžně si bere jídlo, klidně raději ode mě než ze své misky, ani na mě nezavrčí. Pak mi olízne ruku a bum na záda! Miluju ho! Zabořím mu hlavu do kožichu a stává se mým terapeutem! Nevysvětluju mu to, nic si neúčtuje, nesoudí, nerozebírá. Vyzařuje radost, která v něm ožívá hned, když se blížíme. Fungovalo to, když byl maličký a fungovat to bude, dokud je naživu!

Serafín má blízko garáž. Když nás uslyšel, vyběhl a šel nám ukázat řeku. Další balzám pro mou duši. Při naší poslední návštěvě byla chudinka úplně vyschlá. Teď omývala kamínky a odplavovala část zátěže, kterou jsem v sobě přivezla. Dar od Boha, stát na chatrném můstku a poslouchat vodní ševelení. Kdyby to šlo, stojím tam pořád. No nic, snad by mě to nakonec roztančilo, chtěla bych se zahřát, lávka by se propadla a já se naučila v ledové vodě plavat. Než tohle, odešli jsme zpět k domu. Když jsme se však v noci zaposlouchali, řeku bylo pořád jemně slyšet. Ten očistný pocit ve mně bude přetrvávat týdny!

   Zřejmě jsem potřebovala otestovat, jak tvrdě osazenstvo domu spí nebo jsem chtěla navodit zábavnou debatu u naší úvodní společné snídaně a tak se mi povedlo cestou na záchod zhodit ze schodů pivní flašku. Popravdě jsem neměla tušení, kde vlastně stála. Byl to jemňounký, opatrný dotek, následovaný váhavýma bum, bum, bummmm, prásk. Nevím proč, ale zůstala celá. Nikdo mě nevyběhl napomenout!:) Nezaznamenala jsem žádný protest, ba ani pohyb, prchla jsem tiše do pokoje, fakt už tiše, snad ani dveře nebouchly!

Něco podobného zopakoval tygr další noc, když ledvinkou zavadil o pár sprejů, které se na chotbě z řinkotem koulely na zem! U snídaně obě naše akce zaznamenaly úspěch s úsměvným dodatkem, že se těší na další vylomeniny!:)

Vybavení jsme přijeli solidně, takže jsme budili pozornost píšťalkama nebo milovanou reprobednou, přes kterou jsme si pouštěli oblíbenou muziku či rádio. Mobily nám hlasovým odečítačem obrazovky pořád cosi četly, aplikace hlásila hodiny - jsme už prostě takoví zvukoví a zvukotvorní! I přes ten rozruch milá paní domu Božena povídala, že s náma není žádná práce a můžeme tam být, jak jen chceme dlouho!

   Něco přes tři dny jsme se drželi okolo domu. Měli jsme malinký okruh - řeka, hafan, popelnice a jeden ostře pichlavý stromek, ke kterému mě tygr obzvláště rád vodil! Malé obchůdky, které jsme dřív znali, byly zavřené a místní byli buď v práci nebo se starali o zvířata, uklízeli, vařili, vyprávěli jsme si, nechtěli jsme na návštěvy chodit někam sami. Nepopírám však, že jsem se začínala těšit na procházku, na vyjížďku, na změnu.

Dočkali jsme se v sobotu a to pořádně. Horší bylo, že začal rychleji utíkat čas!

"Kam se chcete podívat? Na Vyšnom konci je pohádkový les - jsou tam dřevěné sochy, které vyráběli nedávno řezbáři motorovýma pilama a dlátkama, byly tam potom slavnosti, teď tam už je klid. Můžete si na ně šahat!"

To byl zajímavý, lákavý nápad, pestrý, jako měňavé počasíčko! Serafín usedl za volant stařičkého fára a vezl nás vstříc dobrodružství! Potom tygřík fotil a Serafín mě vodil - leckdy i za pásky. "Tu překroč, tu podlez. Ty tam můžeš, však nic nevezmeš. Píšou, že jsou tu kamery!:)" Kdyby mi někdo ty tisíce detailů jen popsal, něco bych minula. Ale dotýkat se toho, co někdo pracně vyřezal, všech těch minut trpělivosti i nadšení, to byl dar až k slzám! Serafín nějak zapomněl pojmenovávat pohádkové postavy, mně to došlo až mnohem později, jinak byl totiž velmi, velmi trpělivý! Stačilo mi potkat pejska, lva, medvěda, méďu s veverkou, ženu s dítětem, mělo i botičky, držet džbán, co měl nahoře vytesané kapky vody, jablko i se stopkou, stát Jánošíkovi po boku - Serafín si mu sedl k nohám a dožadoval se fotky! Hladila jsem vyřezaný hřib a prameny vlasů pod kloboukem, hodně očí, obočí a nosů. Neskutečně titěrná práce. Srdce usedalo. Jak to tak všechno v sobě odnést, obtisknout, uchovat? Kolik tun a hodin to celé váží? Přála bych vám to - zavázat si oči a vnímat jinak - každý prvek, opracování, hrubost, moment, kapky deště, sluníčko, smích dětí oslavující rodiny poblíž! A potom v sobě najít sílu všechnu tu krásu tam nechat a s radostí chválit Boha za to, že dává umělcům a nadšencům touhu i trpělivost tvořit i za to, že jsme směli být u toho!

V ohromené náladě jsme se vrátili na chvíli domů. Večer pak na návštěvu Ivanky, dcery Boženy a Serafína, kterou známe od dětství. Šli jsme s Boženou pěšky, míjela nás spousta aut, konaly se zároveň dny obce a možná to vůbec nesouviselo a byl prostě provoz. Uvítala nás Ivanka s manželem Markem a jejich dvě holčičky, dvouletá Soňa s hláskem jako hračka a čtyřletá sára. Chvíli si pravda zvykaly, osmělovaly se pomalu. Ta menší nechtěla ani mluvit, ani zpívat, lebo ta těta něviiidiiiii! Když jsem si ale schovala hlavu do mikiny, dala se obměkčit! Holky si hrály s nafouklýma balónkama, vydávaly hrozné zvuky, brrrrrr! Byly z nějaké posílené gumy a i kdyby na nich slon skákal, ne a ne prasknout! Všechno se ve mně ježilo! Nesmím dát nic najevo. Co když ta teta, co nevidí se ještě k tomu bojí?:) Prohraju to na celé čáře! Kdybych jen tušila!

Tygr šel ven kouřit. Marek za ním. Přidaly se dvě výskající torpéda. Na chvilku bylo málem ticho!:) A protože je můj tygr lovec, přišel zpátky s hláškou! "heleee, něco jsem natočil, něco jsem natočil"!!! A já začala padat do pasti! Pamatujete, jak jsem na začátku vzpomínání psala o té rytmické blbosti obklopené dětma? Odmítla jsem se o to zajímat, bránila jsem se. Jenže z toho nešťastného videa se to ozvalo zase!:) Rytmus a křik! Rytmus a křik! A já už si zvykla na ty zlatohlasé zdvořilé holčičky a nemohla jsem odolat jejich volání. Když šel tygr ven podruhé, nikomu nevadilo, že byla tma. K tygrovi se přidal Marek, baterka, odhodlaná navigátorka Sára, já a výprava šla na prohlídku. První na řadě byl bílý psík, hebký jako z vaty, další krásní velcí králíci s dlouhýma ušima a potom..... stála si tam v chladu, obklopená sítí, velká a kulatá, tichá, prázdná, osyřelá, vyzývavá nepoznaná trampolína. Vysvětlili mi, že si mám zout boty, vystoupat asi tři schůdky, zavřou síť zipem a jsem v bezpečí. Jenže za mnou vběhla nejen Sára, ale i těžký Marek a bylo po slibech. Než jsem si mohla vybrat, jestli chci vlastně stát, klečet, sedět, ležet, kutálet se, střeštěný otec střeštěných dětí začal skákat a s náma dvěma to tak házelo, že jsme dělaly všechno najednou a ječely u toho jako na lesy! Vesnice to snad vstřebá, jsou přece dny obce a to je zábava! Marek zkusil dávat povely jako - skočte řiťáka nebo udělejte kotrmelec, ale byly jsme tak zdivočelé a rozesmáté, že nás nechal být a odešel! Tak začalo naše seznamování se Sárou. Ležely jsme a oddychovaly. Popisovala mi nebe s hvězdama. Vypravovala mi pár historek. Držely jsme se za ruce, procházely se dokola, houpaly, skákaly, byly jsme lehce mokré, od deště a šťastné. Tam budu vždycky trochu doma. Přestože si to nezasloužím! 

A do té kulaté osíťované divoké věci jsem se bezhlavě zamilovala! Vždyť se sem den před odjezdem vrátíme, za světla, bude nás tu víc bláznit i rozjímat, to jsem ale netušila, že si zaskáče i tygr! Můj zlatý manžel už asi přežije všechno! Přála jsem si, aby mi z něj něco zbylo, když ho děti přeskakovaly a smály se, že neměly čas dýchat! Já na tuhle dovolenou prostě nezapomenu!

Byli jsme navštívit i druhou dceru Petru. Tam jsem se okamžitě vítala s labradorem dříve než s dospělýma, prostě kde můžu, tam se vybarvím, ach jo! Sedmiletý Kristián a čtyřletá Lea švitořili a pobíhali kolem. Byli zdvořilí a drželi si odstup. Sem tam se na něco zeptali! Občas se ozvalo zabroukání jejich malé sestry Bianky!

K těm rozhovorům s dětma - užívali jsme si to mnohem víc než v Praze - říkali jsme tak jednou, že máme přezdívky já veverka a ujo tygr. Po malé chvilce se ozvalo: "Těta? Ujo? A vy bývatě v lese?" Ach, krásný, bezprostřední věk!

Vrátím se na návštěvu - I Tady jsme našli skvost!:) Velkou válcovitou reprobednu. Snad bych ji ani nechtěla slyšet hrát naplno, kdoví kam by mě zahnala! Hafan mi nosil klacky, dával mi do dlaně čumák, že by měl vodění v krvi? Občas si šel černý kožíšek schladit pod lavičku. Nikdy tam ale dlouho nevydržel.

   Odjížděli jsme v úterý. Loučili jsme se v pondělí večer, v úterý nad ránem - Serafín s Aďou šli do práce - a potom těsně před odjezdem s Boženou. Odvážel nás prima chlapík s dětma v autě, ale příbuzenský vztah s rodinou, u které jsme bydleli vám neprozradím. Není mi jasný. Motám se v tom dlouhé roky!:) Vlak měl spoždění, čekala nás hodinka cesty, nebylo nutné spěchat. Dobře se povídalo. Pohoda, až do konce. Vezli jsme si housky s výbornou domácí šunkou, i domácí tlačenku, slaninu a paštiku jsme ochutnali. V každé rodině měli nealko pivo, to mě překvapilo i nadchlo.

A kde že je naše mise? Motto výletu?Tu krásnou babičku jsme byli navštívit spolu s tygrem dvakrát a později ještě já se Serafínem narozloučenou! Za ty tři roky, co jsme ji neviděli nám zestárla, hůř slyší, má víc svůj svět. Často se po někom ptá. Pořád si ale čte, poznává lidi, ráda se směje! Nechá se zavézt do kostela! Slečna Dominika, co bydlí ve stejném domě, mi ji tajně vyfotila. Upekla nám chleba. Nosila nám meloun! Pomáhala udržovat konverzaci! Vždycky jsem dojatá, když tuhle slovenskou babičku slyším, když jsem blízko ní. Pořád je krásná, nezmizelo to! Vlastně ji do hloubky vůbec neznám. Přesto jsem jí znovu vděčná za srdečný, hojivý, pohostinný týden, který jsme mohli na Oravě strávit!