Zima je mrcha, nemůžu si zvyknout - asi mi zamrzají i myšlenky. Protože však nesmím dopustit, aby můj bloček osyřel, přidám alespoň vzpomínání na konec října 2011…
Byli jsme s tygrem na výletě... Zajeli jsme na dva dny k našim, potom nás táta zavezl na valašsko do Karolinky za babičkou a dědou Formánkovýma...
Prej jede jen na otočku - nějak se protočily spíš dny - od pátku do neděle - táta rád v Karolince zůstal. Vždyť tam sám jezdil od malička a tak využil příležitosti pozdravit své známé a příbuzné...
Poslední den mě vzal s sebou - jít na kafe mě prejnezabije...
Uvítala mě paní - "teta" - která mě znávala jako dítě... Ocitla jsem se ve valašském, srdečném obydlí - v malém ráji, kam bych chtěla umět z hotelu trefit...:)
Topí tam v kamnech, to teploučko je úplně jiné, než z ústředního topení...
Ozvalo se dvojí mohutné vrčení, stereo, skoro dvojčecí shoda, jako by se blížila bouřka...
"Neboooj saaa, to je uviiitaaaniii! Poznajú ťa a nehnú sa od tebjaaa!"
Drsnosrstý pes a hladkosrstá fena přitlumili své hrdelní dunění, přiblížili čumáky, začichali, olízli mě a prásk sebou každý z jedné strany okolo mě... Jako dva ochranné balvany smířené se mnou i s osudem... Od toho momentu bych na těch dvou vlčácích huňatých dobráckých mohla jezdit i spát! Jen jejich mocné hlasy by mě občas probraly!
Po chvilce se odvážily i dvě kočky vyzvídat, kdo že jim zabírá gauč:)
Dostala jsem štrůdl, kafe - oběd voněl, čas utíkal, tygr čekal...: v hotelu... přiznávám:)
Jakmile někdo protestoval, že jíst nechce padla otázka! Ty - a chceš šlauchem?:)
Tahle teta vzdálená měla tenkrát děti v mém věku - letmo si je pamatuju z dávných prázdnin...
Samozřejmě teď už je babička a dvě její vnučky mi připravily překvapení...
Odkaz skrývá obrázkové album!
Pravda, s tím jsem nepočítala a byl by hřích ty milé slečny odmítnout...
Prý je kousek malý ranč, ale pojedem radši autem... Panečku, jízda trvala možná dvě minuty, nemělo smysl ani startovat, jistě se ten kousek cesty dal hravě ujít...
Byla jsem hezky napjatá, zvědavá, kdo na mě vybafne, co že tam dělám, jestli uslyším frkání, řechtání, dusot... Ale vůbec nic takového se nekonalo...
První zázrak byl koník Jerry - tak jako já na všecko sahám, on to testoval čumákem... Nebo co vlastně mají koně? Přece ne tlamu:)
Měla jsem Jerryho mohutné, měkké rty na dlaních, tváři i ve vlasech... Dostal tvrdý rohlík, spoustu pohlazení, nechal se hřebelcovat, fotit i vést - přestože jsem byla úplně cizí. Byl evidentně zvyklý na děti!
Jména dalších asi šesti mazlů si nepamatuju, bohužel... Že jsem se bezstarostně držela ohradníku jsem si pamatovat mohla, ale holky naštěstí vyply přívod proudu, abychom mohly ke koním projít:) Nejspíš bych se dost podivila, že ta nevinná, tenká věc umí kopat:)
Poslední hříbátko - Ívi - Ivanka mi taky přirostlo k srdci - bylo nejhuňatější, nejmenší, velmi klidné...
Co koník, to jiná hlava, hříva, srst i ocas, všechno to moje zkomání strpěli, nechali se obcházet, culík zaujal pouze Jerriho:)
Jo samozřejmě se kolem potulovala i kočička - stejně vstřícná jako koníci!
Když jsme odjížděli - táta musel zastavit, neboť šel proti nám holek známý s pejskem, kterého mi chtěly ukázat... Takže já seděla v autě, dveře otevřené, na zemi hafan a do toho znělo volání - jede auto, jede další autooo. Svět se nezblázní, jistě o nás ví, řekla jsem si!
Mobil mi přistál v klíně, dveře jsem zavřela a jelo se dál!
S oběma teenagerkama jsem se rozloučila před hotelem, vyměnily jsme si kontakty - později i fotky:)
Taťkovi jsem před rozloučením dala nějaké oblečení, které jsme nakoupili u místního Vietnamce, k tomu velký popelník od Formánkových, aby mi to poslal balíkem - nechtělo se mi všechno tahat vlakem do Prahy... Proč tu plácám najednou o oblečení? V té hromádce byly i dvě mikiny - obě stejné, jen barva jiná - jsou však z tak útulného, měkoučkého plyše, zamilovala jsem si je a vždycky mi budou připomínat ty přátelské koníky, které jsem tak nečekaně poznala:)
Doufám, že příště se mnou půjde můj tygr a fotky dostanou jména:) Jistě si to užije i jinak:)
Žádné komentáře:
Okomentovat