Roztomilé divi prázdnin2 - 2012

Slibovala jsem druhý díl o legráckách z našich prázdnin, tak tady je! Do vesnice Zákamenné na slovenské Oravě jsme jeli už po několikáté, příbuzenský vztah naší rodiny s tou tamější nikdy nevysvětlím, to nezvládám:) Zvolili jsme žlutý REgiojet, pak osobní vlak a v Čadci mělo čekat auto! Serafín, kterého jsme chtěli navštívit se 3krát přeptal, kde už jsme a až si byl jistý, že jsme blízko, měl pocit, že ještě stihne zaběhnout do Lidlu! S podobným jevem se setkávám i u mé matičky, takže nějaký vztah mezi rodinami jistě je!

O počasí jen tolik - první a poslední den bylo hezky! Přesně, jako loni!

Nejdřív ze všeho jsem se vyptala na nejnovější psy, já nezdvořák, potom na ostatní členy rodiny! Cesta rychle uběhla. Božena - paní domu byla poslední den před dovolenou v práci, nejmladší ze tří dcer Aďa nás dle instrukcí překrmila a začalo se "ne"slušně ochlazovat! Tolik uvítací ceremoniál:)

Strašně nás - závisláky - potěšil domácí bezdrátový internet, hodil se hlavně po večerech na blogy a maily, jen jsme museli Aďu odnaučit na noc ho vypínat:)

Dále dva noví hafani, Dasty a Kapi, nejspíš už asi Kapi III, zatím platí pravidlo, že bývá bílý, rasy se lyší!

Do třetice máme s tygrem od malička radost z jediného syna Chromekových, Samuela! Je to vnímavý, citlivý, občas vážný desetiletý kluk s velkým srdcem, který mě nepřestane udivovat! Jeho otec si přeje, aby se stal Samko farářem, až budoucnost ukáže...


 V Zákamenném byla pouť, na obloze mraky, na zemi louže a v duši chlapce chmury, kdo by se jen dal umluvit a šel se tam s ním na chvilku podívat?

Ooockooo, maaamiii! Mluvil slovensky, ale další rozhovor raději v češtině:)

"tetooo, vy byste se mnou nešla?"

"No víš, šla, s radostí, Samko! Jenže seš ještě malej a já na tebe nechci nakládat takovou zodpovědnost! Zeptám se ocka, co on na to, jo?"

Zamyslel se a vážně povídá: "Teto,vy mi jako nedůvěřujete?":)
 Nakonec jsme jeli všichni, autem a s deštníkama. Pouťové ceny byly děsivé, zmrzka za euro, vata za euro, větší za dvě, kolotoče od 2,50, z tradice jsem si koupila medovinu!

Poučena o důvěře jsem šla se Samuelem na autíčka, dali jsme 4 jízdy s bouračkama a jediný, kdo křičel jsem byla já!!! Netušila jsem totiž, kdy čekat ránu:)

 Zatáčky však byly parádní! Za pár dnů budu mít na stejných autíčkách horší pocity, ale přece jsem mu nechtěla pokazit radost. Ale to předbíhám:)

Tentýž den se přišla podívat nejstarší dcera Petra, která je už vdaná a bydlí jinde. Co na tom, že měla nemocné dítě, zvyk je zvyk a v neděli se rodina schází...

 Všeobecně se doma rychle ujala hra - zadej kód:) Šlo o to, že na záchodě nějak blblo odemykání a zamykání klíčem. Každou chvíli se z té malé místnosti ozvalo zvolání - jaký je kód? Pokaždé někdo vychrlil sérii čísel. Poté se zajatec dříve či později dostal ven... Tygr přišel na to, jak na dveře vyzrát, ale prozradil mi to až na konci pobytu:) Nejvíc jsme se bavili, když přišel návštěvník a náruživě cloumal dveřma:)

"Hahaaa, nezná kód, nezná kód!"

"Čo? Aký kód? "Jaaaj, už to ide! Čo to s tým bolo?"

Škodolibost byla neškodná, neboť vězeň se popřípadě dal vysvobodit náhradním klíčem z koupelny:) Jistě, klíče by se daly zaměnit, ale to by byla nuda!

I večery byly fajn, hrálo se na harmoniku, popíjeli jsme pivečko - jás tygrem, Serafín s Boženou, prostřední dcera Ivanka s přítelem. Plánují svatbu, dostali jsme pozvánku:)

Božena si postěžovala, že ji z mojí medoviny bolí hlava... Následující den proležela celý, důvod však byl jiný - střevní chřipka. Nechali jsme ji klidně odpočívat a šli na grilovačku a houpačku! Po návratu začaly kňourat a zvracet další oběti:) Tak vznikla další hra, podle skřeků jsme hádali, komu je zrovna špatně. Každou chvíli někdo hledal banán nebo aspoň rohlík, čaj, jedli s obavama, opatrně. Ta nejstarší dcera byla s chlapečkem na pohotovosti, ale dostala pro něj kapky na kašel, netušila tak hned, co svou návštěvou rozvíří...

Samko byl dost překvapený, co ho to potkalo -

"Že bych vypil moc kofoly? Já ji nemám rád, ale ujo Ivan ji pro mě kupuje, tak jsem ho chtěl potěšit. Nebo že bych se přecpal? Když mně tak moc chutnalo!" Dělal si zbytečné vrázky, nemohl za to!
 Zažila jsem už v životě horší střevní chřipku, agresivnější, ale stejně trvalo dost dlouho, než se trávení vrátilo do normálu. Tygr jako jediný zbylý akční tvor zašel do obchodu pro karton koly, což jsem mu nezáviděla, ale byla jsem vděčná!

"Proč toho kupuješ tolik? Děti to nepijou:)

Po vysvětlení, že je hodně vychlazená kola dobrá na žaludek a kdyžtak budou zvracet sladké se to jali všichni vyzkoušet a po kartonu se slušně rychle zaprášilo:)

 Když se ulevilo Samkovi i mně, začal s tím, že mě vezme ven.  Učí se cvičit psy a jednoho chodí krmit, není to daleko!

Je to úžasný průvodce, kde se to v něm bere?

"Teto, klidně se mě chytněte, jak chcete a se mnou se nemusíte bát!"

Popisoval kořeny, louže, kde je třeba překročit potok, povídal, kdo okolo bydlí, ukazoval mi slunečnice.

"Tahle má ještě větší hlavičku, ještě větší listy, podívejte! Musím vám to přece ukázat, když vidím, jak se vám to líbí!"

Miláček zlatý, trpělivý!

"Teto, můžete nahrávat vrčení, jdu dát psovi hadr a hrát si s ním!"

"Jmenuje se Riki, pohlaďte si ho, opravdu vám nic neudělá, znám ho! Pěkně se dívá, je to dobrák! Pak vás vezmu k Dastymu a Kapimu!"

Já bych si ho vzala s sebou domů, ale vím, že by nešel. Chyběla by mu v Praze příroda, zvířata a bezpečí...

 "K Rikimu se dá jít i kratší cestou, jen se musí projít řekou, není hluboká!"

"Ty, Samko, voda bude ledová!"

"Ale nebude, denně tamtudy chodím. Klidně se zase příště projdu, jen vám ukážu, jaká je to zkratka.":)

"Můžu kdyžtak křičet?"

"Jasné, můžete, tak jdeme!"

Proč mě nikdo nevaroval?:) Řeka nebyla hluboká, za to ledová dost, i když jen po lítka. Ječela jsem, jako na lesy. Samuel se smál:)

"Je to kratší, že jsem měl pravdu?"
 Zašli jsme si ještě jeden den na autíčka, než kolotočáři odjeli, jen to couvání mi moc dobře nedělalo:) Kupodivu jsem to zvládla, jen jsem tentokrát nekřičela radostí.

Nastal čas popojet dál, měli jsme na valašsku v Karolince zamluvený hotel na čtvrteční a páteční noc:) Člověk míní...

Není to ze Zákamenného daleko, snad 100 kilometrů. Zbyly nám eura na benzín, tak se opět jelo autíčkem. Samuel, ocko a my dva! Prohlídli si hotelový pokoj, dali jsme si všichni zmrzlinu a otec a syn jeli domů. Samuel přiznal, že se mu vždycky chce plakat, když nás vidí odjíždět. Teď se vzdaloval on, nevím, jestli to bylo jiné...

Pokojík byl bezva, jako vždycky, prostorný a vybavený, zásoby kafe v batohu, jak jsme zvyklí! Babička a děda formánkovi - známí původně z internetu - nám dali párky a byli evidentně rádi, že nás vidí!

"Zase je tu máme, naše děti!" Zní to tak dojemně, od srdce!

Trávení pořád nic moc, cítila jsem se utahaně, aspoň že tygřík se tomu vyhnul... Teda zdálo se... do soboty.

 Svědomitě jsme vyklidili pokoj a odevzdali klíče. Pojedem ve dvě? Ve čtyři? Tygrovi bylo špatně, v našem penzionu Sklář nejspíš plno, proč by jinak chtěli klíče už v jedenáct? Co si počnem? Unavení a domů se jet nedá...

Hospoda poblíž píše na dveřích - volné pokoje. Byl ale jarmark, kolem to jen hučelo. Zeptáme se, zkusíme něco nového.
 Dali nám na výběr, pokoj se sprchou a druhý bez ní... Záchod neměl ani jeden:( Bylo mi úzko, neznám to tam, kolik nocí? Jako malá zmatená holka. Soukromí omezené, přizpůsobování už od máminy návštěvy u nás a k tomu cizí místo, více závislosti...

Pokoj jsme přijali, co jsme měli dělat? 300 za jednoho, jiná úroveň, aspoň cena to měla odrážet.
 Varná konev není potřeba, je tu kuchyňka, společná..., byli jsme ujištěni. Šla jsem tam jednou a stačilo, smrad, poházené jídlo, binec, chaos. Vrátilo mě to duševně někam na intr, sto let zpátky, společná prázdnota, lednice a neúcta, neochota uklidit aspoň po sobě...

Asi jsem vypadala uraženě, dávno ale vím, že trucování nepomůže. Cítila jsem se trochu bezradně a zároveň s dalšími nádechy přicházelo vědomí, že se vzpamatuju, jen to nějak zadrhává:)

 Zkoumala jsem pokoj - malý, fajn na to vyspat se a odejít. Nejsme v bordelu?:) Všechno a všechny bylo hlasitě slyšet, klapání, halas na chodbě a harmonika přímo pod oknem... Malinké umyvadlo a žádný pohárek na pití. Kohoutek tak nízko, že nenaplním flašku. Smutný pokojík. Chtělo se mi na záchod už proto, že jsem nevěděla, kde je:) Došel papír, nebylo tam mýdlo. Ani ve sprše nebylo. Byli jsme poustevníci pocitově v jiném městě. No co, nějaké to nepohodlí nás nezničí!
 Tygřík nechtěl večeři. Když tygři nejí, můj svět není docela v pořádku. Šli jsme do restaurace našeho domovského penzionu a já si dala plněné knedlíky se zelím. Bylo toho moc.

"Co tady děláte?:) Vždyť jste vraceli klíče!"

"Jo a pak si objednali pokoj jinde..."

"Jaké to tam je?"

"No přespat se tam dá, ale... Něco přece vydržíme."

Číšník šel dál, za ostatními hosty. S ním se vzdalovalo moje zvrácené doufání. Mají přece plno.
 "Budete platit?"

"Ano, jasně. Jídlo bylo super. A... ještě něco, mohl byste se zeptat, jestli náááhodou, čirou náhodou nemáte volný pokoj?"

"Řekl bych, že je plno, ale dobře, zeptám se."

A zase byl pryč. Uklidnila jsem se. Otázka padla a víc se dělat nedá. Čekali jsme nějakou tu minutu... Dopíjela jsem kofolu.

 Nevrátil se číšník, nýbrž jeho přítelkyně Věrka, zvyklá na naše složité, odsouvané odchody, možná uvykne i našim návratům!

"Tak pojďte, mám pětku pokoj. Velký s balkonem, tam se dá kouřit. Já se z vás picnu," zasmála se.

Je to exkurze nebo pravda? Pokoj je obrovský, pro tygří rodinu, cena je však stejná. Hurá!

"Nechám vám tu klíč. Ráno přijďte na snídani!"

Do kdy můžeme zůstat jsme neřešili. Nechtěla jsem slyšet, že jen do rána:)
 S potutelnými úsměvy jsme se vkrádali pro vlastní batohy do pokoje nad hospodou, přestože byl pořád náš:) Ráno zajdeme vrátit klíč a teď ať si nás nikdo nevšímá. Nemrzelo nás, že odcházíme.

 Ztrácela jsem se šťastně v prostoru nového pokoje, kde se dalo tancovat! Z postele navíc uloupil tygr polštář. Jako by tam byl jiný vzduch. Dlouhatánský balkón, klid a soukromí. Pryč byla nutnost obléct se kvůli každé procházce z pokoje, všechno bylo po ruce, nepohodlí se vypařilo. Přišla úleva a radost.

"Tak pojďte, tak pojďte," moc pěkně se nás ujal ten Věrčin hodný hlas:)
 Děda s babičkou se docela bavili při  vyprávění, jak jsme měli na jednu noc dva pokoje. Zvali jsme je žertovně, ať přijdou přespat!

V neděli u snídaně nás Věrka chlácholila, že můžeme zůstat, jak dlouho budeme chtít. Poslechli jsme ji, kdyby jen pro ten domácí, znovu nalezený pocit!
 Odpoledne jsme šli s Formánkovýma na hřiště fotbal - pivo, kofola, párky v rohlíku. Báječný letní večer. Chlapi jako malí kluci. Tygrovi bylo snad o kapku líp.

 V pondělí poslední kafe, poslední zmrzlina, oběd, loučení. Zase jsme vraceli klíče, už po třetí! Nastal konečně čas jet domů.