Bezhlavá jihlava - říjnový víkend2011

Tenhle vzpomínkový miniseriál je dlouhatánský, pětistránkový, tak pozor!
Fotky z později popisované akce si klidně prohlížejte v albu, ale nezapomeňte na článek samotný! Byla by to škoda!
Ještě odkaz na kratičkou reportáž!


Pátek – říjen 2011

Jihlava je čím dál bezhlavější město...

Opět jsem plná dojmů, jídla i překvapení.

Tuším, že jediný článek nepostačí, neboť by byl nudně dlouhý...

Kamarádce Lucce dopadly zkoušky na výbornou, proto mě pozvala na oslavu!

Čtvrtý víkend a zase jiný, než ty předešlé...

Jak jinak, než s mokrou hlavou a těžkým batohem jsem nastoupila do autobusu a vůbec nevím, jestli jsem objala tygra:(

Bylo horko, plno, většina cestujících byly holky a co hůř, znaly se, křičely jedna přes druhou, cítila jsem se, jako v kurníku...

Převážně jsem psala smsky - Lucce, Tygrovi, našim...

Za dvě hodinky jsem si vydechla, vzduch byl svěží, mlsání slíbené a večer před námi!

Kafe, chlebíčky - dort od učitelky za zkoušky - ze slušnosti jsem plátek snědla a na ozdobných barevných sladkých kuličkách si málem vylámala zuby... Dort chtěl být dobrý, ale byl moc takový... klasický:)

Následoval burčák - jablečný.

Můžete mi, lidičky, vysvětlit, jak to někdo může pít?!:)

Lucky mamina vzala flašku ala hasicí přístroj a jala se ji otevírat. Bláhově - nad stolem a chlebíčky! Syčící tornádo tryskalo ven - na ubrus, podlahu, oblečení a kuchyňskou linku. Nadávky se mísily se smíchem... Vůně jídla a jablek dala dohromady pach kvasnic...

Já jsem to vzdala hned, ty dvě odvážné daly skleničku a ráno celkem litovaly:)

Dál jsme radši pily víno - Lucka, mamina a já. Povídaly jsme neobvykle dlouho - převážně o autismu. Mamina totiž dělá asistentku jednomu teenagerovi ve škole.

Bloggerce a mé virtuální sestřičce Amelii vděčím za to, že jsem v pohodě držela krok a necítila se jako trubka:)

Bylo zajímavé porovnávat všechno, co už vím se skutečností...

Sledovat rozvíjející se vztah asistentky k postiženému klukovi...

Poslouchat o jejich plánech... O hledání cesty k jeho rodičům...

O přístupu k různým problémům a jejich řešení...

Co říct spolužákům? Kdo jim to poví? Chápou učitelé, koho mají ve třídě?

... Těchhle fajn otevřených rozhovorů bylo za víkend víc a najednou jen hodinka zbývá do půlnoci...

Holkyyyy, do postele! Ráno vstávat!

Bylo mi dobře - jako holčičce, které dovolili zítra vyzkoušet si něco nového, napínavého, nevšedního... Pro mě rozhodně!

A kdo se těší - neusíná, leda až někdy ve tři! Ráno bude kruté, milé děti! Rána už taková bývají:)

Sobota

Budík je tak protivná věc... - ale proč, když ho člověk nastaví dobrovolně? Řinčí, pípá, otravuje... Vůli má však silnou, tak ho nakonec chválím!

Přestože jsme byly s Luckou vzhůru, vstaly jsme prostě pozdě... Pojedli jsme rohlíky se salámem, kafíčko, řešili jsme, jestli je třeba bunda nebo bude horko a jiné holčičí nesmysly...

Cestou jsme se musely ptát, bloudily jsme jen malinko...

Vyrazili jsme na akci jihlavského tyflocentra pro zrakově postižené.

Mamina viděla pár známých tváří, účastníci se sjížděli pozvolna...

Přiletěl ke mně vodící hafan - dřepla jsem si k němu a po té, co mě 3x povalil na zem si sám lehl na záda a nechal se drbat...

Cvičiště místní autoškoly začalo ožívat... Ohlásili se i

reportéři české televize

...
 Pane Bože, kam se jen schovám? Byla jsem napjatá i nervózní. Sluníčko příjemně hřálo...

Pejsci se zdravili, očichávali, vrčeli, jejich majitelé nadšeně pokřikovali a vítali své známé...

Konec okecávání - mohli jsme si zkusit pod vedením instruktorů z místní autoškoly Musil řídit auto.  Pro někoho běžná věc... - pro jiného nepředstavitelná a pro nás nedostupná...

Nastupovali první dobrovolníci do dvou připravených Fabií... - prý červených...

Jen podotýkám, že i na konci akce zůstaly vozy celé!

Mamina nám popisovala okolí, jmenovala příchozí... Moje nervozita ustupovala - hrála jsem si s přátelskýma pejskama...

"Holky, která chcete jet?"

"Obě, my obě! Můžem?" jásaly jsme nadšeně!

Dostaly jsme svolení a Lucka šla do předu jako první!

Kamarád mi chtěl vnutit diktafon, abych nahrála průběh jízdy. Introvertně jsem protestovala a potom mě to samozřejmě mrzelo. Nemám památku! Jsem koza!

Instruktor popisoval, kde je jaká páčka, pedály, volant... Nic moc jsem si nepředstavovala, jen jsem připoutaná čekala, jak bude autíčko reagovat...

Lucka si vedla bezvadně, přestože je pruďas a razantněji přidávala plyn. Jednou ho sešlápla dokonce místo brzdy:)))

Jeli jsme vodou,šplouchala úplně zřetelně... V autě se zdálo, že se plazíme jako šneci. Venku to pak působilo, že ostatní jedou kolem rychleji:)

"Vystřídat!" zazněl vlídný povel...

Usadila jsem se do předu... Zapomněla se připoutat. V zadu to dělám automaticky...

"Můžu si zout boty?"

"Proč?"

"Co když se mi budou špatně trefovat pedály?"

"Bez bot se budou špatně sešlapovat":)

Tak jsem si milé boty nechala... Plyn byl jaksi schovaný, ale nakonec jsem i ten našla!

Řazení mi kdysi popisoval táta, ale to už je moc moc dávno!

Já jsem plyn přidávala něžně, nevěděla jsem, co si můžu dovolit, jak moc by to zrychlilo... Se zařazenou jedničkou stejně asi moc ne...!

Zato brzdit mi šlo prudce, jednou jsem brzo uvolnila spojku a škub, hned jsme stáli na místě:)

Chvástala jsem se rozpustile, jak rychle, i když nečekaně, umím zastavit:)

V cestě nám stály kužely, pneumatiky, hodně jsme se namotaly volantem sem tam:)

Neměla jsem totálně ponětí, kolik metrů za vteřinu se pohybujem, jaký vliv má pootočení volantu, jak dráha vypadá co by celek..., po jakém jedu povrchu... Bylo to tolik jiné, než se procházet… No jo, nesmějte se! Čekala jsem to, necítíte žádný vzduch okolo hlavy, neslyšíte odrazy zvuků, ukrytí v krabičce na kolech se musíte hodně soustředit na spoustu úkonů…

Instruktor mistrně popisoval nejen, co je třeba udělat, ale i to, kolik zhruba metrů pojedeme rovně, kolem jedoucího kolegu, mávání kameramana... a další možné překážky:)

Byl rozhodně lepší, než naše oči... Vůbec nebylo nutné ho vybízet, sděloval různé podrobnosti sám od sebe...

Byla jsem unešená, přesto že jsem tenhle pokus původně brala jen jako legraci. Autíčko se opravdu rozjelo, docela poslouchalo, trhlo sebou jen dvakrát a couvala jsem jedinkrát. Kužely mě ne a ne pustit dál dopředu!

"Prima, byly jste šikovné, můžeme vystupovat!"

Začala jsem dyndat jako dítě, jestli by nás instruktor nesvezl po dráze rychle!

K mé radosti se vůbec nebránil a tak jsem si sedla na místo spolujezdce a Lucka zůstala v zadu.

Teď to bylo teprve něco!!! Fáro se rozjelo, kličkovalo, šup dolů a hurá vodou,

instruktor poctivě hlásil míjené kužely, blížícího se kolegu, kterého objel a na mou radu ho nechtěl popostrčit:)

Vískaly jsme potěšeně nad tím dárkem navíc a užívaly si poslední metry jízdy!

Po vystoupení z auta se šíleně rychle blížil zvuk rolničky a psisko mi podrazilo nohy! Trochu jsem si na něj lehla, ani se neuhnulo! Jen, ať se ostatní zasmějou!

Potvora reportér nás vyspovídal - jak jinak! Je to jeho práce!

Z hloubi srdce bych ráda poděkovala těm, kteří za nás měří v duchu předem kroky, abychom se nezranili, umožní nám zkusit si činnost, kterou na sto procent nikdy nebudeme sami provozovat, věnují čas plnění rozmarných tužeb a sytí naši zvědavost... Děkuji za tolik cenné a nezapomenutelné momenty!


Malá vzpoura

Minule jsem ukončila vyprávění zhruba v sobotu před polednem, zbývalo nám ještě dost času na zábavu!

Bylo tak krásně na začátku října, sobota se rozvíjela, autíčka trápili další zájemci:)

Jednomu to např. 5krát chcíplo, než se rozjel!

Nebudu škodolibá, to se snadno vymstí!

Taky jsem se hned po nástupu radši ptala, jestli má auto airbagy - prý jen ve předu:)..

Tvořily se skupinky, foťáky charakteristicky cvakaly, přestala jsem se ptát, kdo to zase byl!

Někdo prohlásil, že za náma v hangáru je letadýlko.

No to jako by do mě střelil, hned jsem zbystřila!

"Já chci za niiiiim, může se to?"

Mamina sice pravila, že nemůže a že tam nikdo není a nebudeme obtěžovat, ale zakročila dávná kamarádka, popadla nás s luckou a hurá za poznáním!

Tento Ultralight působil jako plastová hračka! Vítězně jsem ho objala, nechal se!

Já u letadla obrázek:,Odkaz

Já s luckou u letadla obrázek:,Odkaz

"Ocas, křídla, hele, Lucko pocem honem, je tu nějaký kolečko, kdo ví, k čemu je, volala jsem vesele"!

"Tak dost, než někdo přijde, vyrušila nás mamina. K čumáku jsem nedospěla, nevím tak, čím letadla mlsají ani kudy se do nich leze. Otevřít by prý šlo až venku...

Přesto - ještě že si tuhle maminečku můžu občas půjčovat - ráda fotí a už jsem ji přiměla obrázky i pojmenovávat!

Podpásovka dne přišla, když jsem potkala spolužáka první lásku - po dvaceti letech...

Chvíli jsem váhala, ale rozmluvil mě jeho pes!

Lucce se petr hned líbil, tak mi s hovorem ochotně pomáhala...

Kam bychom si tak zašli na oběd, na kafíčko?

Mamina hádala, že nám hoďka, hoďka a půl stačí... Není pedant, jen měla nějaké plány!

Jenže jsme všichni protestovali, že je to málo...

"Domů se dostanem, jezdí taxíky, trolejbusy, maaamiii!!!"

Mamina se zdráhala, trpěla, přebírala to z různých stran a pohledů, až nás zavezla do nádražní hospody, snad aby už měla konečně klid:) Přečetla nám jídelníček a prchla! Stejně je super!

Nakonec byla dohoda Lucky s maminou taková, že dojedem trolejbusem domů a věděly jsme, že pojedem taxíkem. Nejsem v tajení a manipulacích dobrá, tak jsem do toho příliš nezasahovala...

Ta svoboda - skoro je to k smíchu a složité vysvětlit - vždyť jsme měli pro sebe jediný stůl a chvíli času na pokec...

Avšak malou vzpouru jsme vyhráli!

Seděli jsme blízko dveří do vestibulu a záchody byly hned vlevo druhé a třetí dveře... Jenže byly pořád zamčené - takže časem se ozývalo hospodou -

"prosíme holčičí kliiiiiiiiiiiič!"

Nechápu, proč nám jeden rovnou nenechali!

My s Luckou vedle sebe a Petr proti nám... Jsem ráda, že to tak bylo, že nevoněl nějakým svůdným parfémem, že má fousy, které nesnáším... že nebyl dotěrný, že jsme příliš neotevíraly všelijaké brány minulosti... Byla to prostě úleva!

Pili jsme pivo, kafe, rozebírali vlaky, auta, zvukové knihy, maminky, babičky, frigidní servírku, která byla na konci náš kamarád - ale to jen kluci dovedou - diplomati a manipulátoři:)))

Smáli jsme se, skákali si do řeči, fenka Bela ležela klidně pod stolem a svět jí byl volný. Dostaly jsme pro ni pár granulí...

Lucka loudila pusu, asi spíš proto, že byla zvědavá na reakci... Přecejen byli cizí - vlastně, já jsem staromódní - ale jak to pěkně řekla, to uslyším dlouho:)))

Před čtvrtou odpoledne jsme si zavolaly taxík, petr s náma počkal, než přijede...

Zábava nekončila, protože po vysazení jsme tak docela netušily, kde právě jsme...

Naštěstí šel kolem pán a ten nás navedl... Ještě se přiznal, že je Rom...

"No, to na vás ani není poznat!" - ach já huba prostořeká!

V pohodě, zasmál se!

Poděkovaly jsme a šly k babičcepapat...

Dršťková polívka, kynuté knedlíky poctivě maštěné a slazené, ostrý koňak - skoro návod na sebevraždu!

Odfuněly jsme domů a žuch sebou do postele... Do noci jsme si pouštěly písničky a pořady z mp3 přehrávače a malých bedýnek...

Mamina se prý taky odreagovala, všichni jsme si pochvalovali, jak se den vydařil!

Neděle

A jak to dopadlo? V neděli víkendy končí...

Proč se přes hodinu snídá - každý zvlášť, vaří obědy, lenoší - plánujou se nudný posezení nebo nuda sama přijde na řadu?

Neděle bývá samá příprava, balení, odjezdy, loučení, neděle je snad sama ve střehu, plná náznaků a slibů - někdy, zase příště...

Kupodivu jsme ji tentokrát s Luckou neprospaly, i když chlad z okna radil přitahovat peřinu zpátky ke krku. Vzduch voněl a sluníčko se těšilo, že si naposledy zařádí...

Pily jsme kafe, mamina pekla kachnu - jako na oslavu!

Zase jsme se daly do řeči -

o dětství, pletení, drhání, háčkování a jiných ručních plus mínus dovednostech, které jsem na základce zkoušela... - prý to je moje výhoda speciální školy... Nevýhody jsem nenadhodila, proč kazit krásný den...

Jak ráda jsem měla výtvarku, stříhání "nepřesné", taky vůni lepidla, plastelínu a modurit... Kolik jsme měli na intru her - i když patřily všem...

Uvědomila jsem si, kolik hraček a stavebnic mi naši pořídili, i když jsem doma byla zřídka... Zalila mě vděčnost - málokdy jsem něco vyžadovala a přesto si naši s hračkami nějak věděli rady.

Vyprávěla jsem o internátní zahradě, bodlinatých i vysvobozených kaštanech, kterých jsme měli plné kapsy i šuplíky, dělali jsme z nich zvířata... Házeli jsme je po sobě...

Byly tam i prolízačky, kolotoč a listí - tolik listííí!

V zimně někdy na hřišti vyrobili kluziště a já tolik toužila po bruslích - půjčovala jsem si je a nakonec se dočkala i svých! Padat jsem uměla líp než vstávat- moc mě to bavilo! Třeba jen jezdit dokola, učit se rozjíždět a brzdit!

Už jsem zase u auta - rozjíždět a brzdit, zkoumat a zkusit pochopit...

Stejně by mě zajímalo, jestli bych byla schopná řídit, kdybych viděla - rychlá rozhodování a reakce mi v životě moc nejdou:) Urči´tě bych to však zkusila!

Oběd byl perfektní, zbalila jsem rychle a... našla jsem medovinu!

Přes víkend na ni nedošlo, hodila se mi jako dárek a k tomu mě zajímalo, jak chutná!

Přišla jsem sice na to, že jsem omilem vzala tu z železničního muzea v Lužné u Rakovníka, co si ji s tygrem 10 let schováváme, ale přece ji nepovezu zpátky... Holt musíme znovu na nějaký výlet pro jinou medovinku!

Daly jsme si s Luckou skleničku a nastal čas jet na nádraží...

Bývají tam dva autobusy - jeden pomalejší a druhý rychlejší můj. Přesto se pokaždé jdeme prvně omylem zeptat do pomalejšího... Už je z toho zřejmě tradice...

Seděla jsem u okna, někdo chvíli vedle mě... Proč si odsedl netuším:)

Byla zácpa a chytili jsme spoždění... Tygřík na mě počkal, neutekl! Ráda jsem ho viděla! Nějak mě baví to tulení na nádraží:)

… Jak to bylo, pohádko?

Vrátilo se kuřátko -

jak plyšový bumerank!

... Mává vaše Punerank!