Název článku je v tomhle nejaru praštěný, ale nelhala jsem! Sluníčko nakonec opravdu vyšlo a přišlo!
Jde o Další návštěvu jednak v Jihlavě a hlavně u Ivet Kollertové doma – mnohem povedenější, než ta předešlá!
Krkolomný sen není nic divného, sny takové bývají, pokud si je člověk zkouší plnit. Všechno to zažehne třeba věta - jednou tam pojedeme spolu!
Jde o Další návštěvu jednak v Jihlavě a hlavně u Ivet Kollertové doma – mnohem povedenější, než ta předešlá!
Krkolomný sen není nic divného, sny takové bývají, pokud si je člověk zkouší plnit. Všechno to zažehne třeba věta - jednou tam pojedeme spolu!
A kam že? Do Litvínova, nic zvláštního, pokud jedna z nás není z Prahy a Druhá z Jihlavy! Jenže v Litvínově bydlí slunce a má velikánskou sílu přitažlivosti. Ani s milionem v bance jej není možné zachránit. Máte pocit, že ať děláte, co děláte, jste hrozně malinkatí. A právě tak akorát malí na to hovět si jí v náručí a nechat se utěšovat. A to jste jí chtěli původně pomoct... Vždycky to dopadne přesně takhle! Mám Ivetku Kollertovou moc ráda. Přesto, že má své místo, je svobodnější, než kdy budeme zřejmě my...
Jednou jsme tak s Luckou vzpomínaly, jak jsme byly u Ivetky Kollertové na návštěvě každá zvlášť:) Najednou se samo sebou nabízela ta věta z úvodu článku! Co kdybychom tam jely spolu? Lekly jsme se trochu až potom, protože jak asi? Z Jihlavy přes Prahu do Mostu a Litvínova je pro slepce napoprvé docela tuhej kousek! Představovat si to ale můžeme. Vemem si průvodkyni z Prahy nebo z Jihlavy? Kde přespíme v pátek? Rozejdeme se v sobotu nebo až v neděli? Nápad zdánlivě složitý, ale když už jsme jednou začaly...
Uplynul možná rok, možná víc, když Lucka napsala sms, že má spolehlivou průvodkyni pro náš výlet. Znělo to přesvědčivě. Je zvyklá pečovat o staré, nemocné lidi.Pán, kterému ji doporučila ji hodně chválil. Prej za to nic nechce, ale s tím se nějak vypořádáme.
Předem našeho dobrodružství musím podotknout, že Lucka měla prostě dobrej instinkt a zkušenost ho naštěstí potvrdila!
Udělaly jsme pečlivý rozpis cesty, vypátraly číslo na taxíky, kdyby byl nějaký potřeba. Ivetina dcera nás však ujistila, že má volno a v Mostě nás vyzvedne:)
Lidičky, měly jsme v 5 ráno vstávat a večer v 9 se vracet do Jihlavy:) Dá se to přežít? Znělo to dost hrozně - přes 9 hodin cestování a návštěva vyplní sotva 4 hodiny. Nepochybovala jsem, že to za to stojí, jen jsem čekala večer velikou únavu - poněkud jsem se spletla - "padla" jsem až v neděli večer doma:)
Kromě toho, že lidi říkali, že jsme blázni nám taky fandili a všemožně pomáhali, zacož jim děkuju!
V pátek jsme nemohly spát, jak jinak. Nezmohlo mě ani těšení, ani páteční cesta do jihlavy. Půjčila jsem si od Lucčiny mamky menší batoh, naskládala do něj dárečky a doklady. Pak Lucka zkoumala vzorky parfémků a z jednoho byla zvlášť unešená! Pily jsme kofolu a povídaly si o průvodkyni Katce. Chudák, snad tu noc neproškytala!
Jaká asi bude? Působila prý sice profesionálně, ale tak nějak způsobně, klidně, opatrně? Snad jsme jí nepřipravily spíš šok než výlet. Lucka jí sice něco nastínila, ale bylo to opravdu dost? Zvládne výlet, pohled na Ivetku upoutanou na lůžko i nás dvě?
Katka se smskou ujistila, zda-li všechno platí:) Čas ubíhal a spánek nikde. Převalovaly jsme se v posteli a ztichly sotva od jedné do pěti.
Vzbudila jsem se předem a sršela aktivitou! Lucka mručela, brblala, nechtělo se jí dělat kafe a tak jsem obdržela jedno slabé od maminy. Na tak brzské ráno to šlo.
Vzbudila jsem se předem a sršela aktivitou! Lucka mručela, brblala, nechtělo se jí dělat kafe a tak jsem obdržela jedno slabé od maminy. Na tak brzské ráno to šlo.
Na nádraží byla zima a prázdno.
"Ty, Lucí, jak ta Katka vlastně vypadá?"
"Hmmm, no... já ti ani nevím! Však ona se přihlásí, ne?"
"A co budete dělat, když nepřijde?"
"Pojedeme samy", zaznělo hrdinsky a odhodlaně.
A než nám došlo, co že to tvrdíme, než se mamina začala bránit a děsit, ozvalo se Kátino ahoj! Ach, to byla úleva! Div jsme se jí nevrhly kolem krku:)
Navzdory místenkám jsme si mohli vybrat, kam si sedneme! Stevardka pořád něco hlásila nebo pobíhala kolem. Měla jsem radost, že konečně jedu busem Studentagency. Není tam moc prostoru, ale kde je kafe a dobroty, tam budu klidně i já!
"Tyyy, Katkooo, ptáme se sice dost pozdě, nejseš náhodou alergická na kočky?"
"Neee, kočky mám moc ráda!"
"A kuřáky?"
"No, ty moc nemusím, ale vždyť se dá větrat!"
No řekněte, že je statečná! Ani neprskala, co všechno jsme jí neřekly předem.
Hodinka a půl cestou do Prahy utekla jako nic. Na Florenci jsme zapluly do voňavé kavárny a daly si džus - ach ta odvaha - asi 2 decky za 42 korun, honem zapomenout! Probíraly jsme s Katkou, co ji asi čeká, daly jsme jí nějaké peníze, které opravdu zpočátku nechtěla - myslím však, že po celém tom dnu nelitovala, že si je vzala:) Regulérní asistentka by stála určitě víc.
Cestou z Prahy přes Most do Litvínova všechno probíhalo podle plánu:)
Vyhopkaly jsme s auta, ušly pár kroků a procházely koldome - lidi, tam bych zabloudila, jen bych pomyslela:)
Konečně se ozíval Ivetčin hlas - "aaaaahoooooojj, holčičky mojeee, tak jsem se dočkala! Bude objímání!"
V pokoji bylo víc místa, než jsem si zapamatovala. Dcera Jana nás rozesadila, vzala si děti a šla domů.
"Tak je to pravda, fakt jsme tady, u tebe!"
Po několika větách jsme se s obavou ptaly průvodkyně Katky, jestli stíhá a zvládá?"
Přitakala a tak jsme těm vzácným minutám nechaly volný průběh. Vzniklo pár fotek, ale díky mým ne nejlepším instrukcím jak zacházet s foťákem v mobilu dopadly obrázky použitelně jen pro znalce prostředí.
Představte si 4 holčičí hlasy a 5 koček - 5 různých kožichů ke zkoumání, to bylo něco! Do toho kafe, diktafony, snění, vyzvídání a chladno.
Tím se opatrně dostávám k našemu morbidnímu humoru, který se rychle ujal! Katka pořád zvládala, šikulka:)
"Ivet, není ti kosa?"
Ale není, víte, já jsem zvyklá z dob, kdy už jsem nemohla chodit a manžel otevřel okno se slovy, ať si ho jdu zavřít, až budu chtít!"
"Hajzl jeden,", řekla jsem od plic!
"Ale Ivet, seš moc hodná, že sis na nás udělala volno":)
A to naše zlatíčko neřeklo, že má připoutaná k té své postely času až nad hlavu, ona nás ujistila, že PŘIŠLA extra kvůli nám!
Jako my nevidomí pořád tvrdíme, že jsme někoho či něco viděli, tak Ivet prostě nemá problém chodit.
Když už jsem u toho černýho humoru - při loučení Lucka vstala a nacouvala do stolečku. Prohlásila jsem na její omluvu, že prostě pro slzy nevidí a Ivet se tomu asi směje do dnes!
Jistě těch fórků bylo víc, ale vynoří se později, nejspíš až po zveřejnění článku:)
Další veselý bod programu byly chlebíčky. Nevím, proč se všichni chovali tak opatrně, asi čekali, jak se projevím. Musela jsem jim dodat chuť! První chlebíček byl sám, moc dobrý. Druhý byl hezčí a lepší o to, že byl dvoupatrový - totiž byly dva na sobě a já jim začala říkat komíny! Proč se jen začalo ozívat - Markét, vem si komín! Ham, čeká komín! Otesánek snědl jeden osamělý chlebíček, 3 komíny a pak se už styděl:) Jo ještě džus a kafe, když už jsem v tom spytování svědomí!
Lucie to zazdila hláškou, že se pořád baví tím, jak žeru a to i u nich doma! S takovou drškatou holkou já někam jedu?:)
Ivetky dcera slavila třicátiny, takže se před koncem návštěvy rozdávaly dárky... Laskaly kožichy a probírali jsme i s jejím přítelem například různé halucinace z drog, o kterých nám třeba někdo vyprávěl:)
Potom vzniklo další heslo - "stůl stranou, bude se objímat!"
Bylo dost těžký bránit se slzám, ale ustála jsem to. I Lucka dělala, že to zvládá, dokud nenacouvala do toho stolku! To bylo smíchu!
Dyndaly jsme na Ivet kočku, ale hamoun nedala, ne ne ne! Smůla. Vlastně dobře je to, kdo by se o ni staral?:)
Pusu, pusu, ahoj, ahoj, papa a pojďte už, ať stíháme. Pobrala jsem všechnu tu huňatost, teplo paprsků, který přišly nakouknout, náznaky i přísliby dalších nesmělých plánů, sedla jsem si s ostatníma do auta a všechno mě to zavalilo, podobné lavině. I Lucka byla ohromeně potichu. Nebylo co vysvětlovat! Pokorné i pokořené vzdalovaly jsme se snad jen fyzicky a kolem svištěl vítr! Od toho dne jsem se naučila říkat - to je kosa jako v Mostě!
Rozloučily jsme se s Ivety dcerou Janou a Káťa studovala odjezdové cedule. Každý dotázaný - bylo jich tam po skromnu - odpovídal, že do Prahy to jezdí odsud nebo odtamtud:) Možnosti tam byly možná i tři:( Zvolily jsme možná nešťastně tu správně a srozumitelně napsanou, nástupiště však zůstalo prázdné... Bus nejel nebo ujel, pravdu neznám.
Hledala jsem další varianty - pokud však nechytnem pražskej bus, jsme nahrané a do Jihlavy se nedostanem. Varianta taxíkem je příliš drahá a ne tak nezbytná. Tygr se už trošku těšil, že přijedem přespat!
Skoro hodinku jsme si prožily a procítily v ledovém větru s návrhama typu - dám někomu, co mám, ať nás z toho pitomýho Mostu odveze nebo vrátíme se k Ivet, ta bude koukat, - než přijel další autobus, ta úleva. Dokonce v něm nabízeli čaj, ale já byla šťastná, že je kam se schovat.
"Holky, v Praze na Dejvické jsme v 19,10 a bus z Florence jede v 19,30, to nevypadá dobře"! Předobjednala jsem taxík na 19,10 a děj se vůle Boží. Nebude-li provoz a řidič pojede jako blázen, třeba... Proč byste ale měli Bohu říkat, jak co má udělat?
Autobus s náma dorazil dřív, taxikář naštěstí taky - než jsme ho dost vychválily, vysadil nás - dokonce blízko požadovaného nástupiště!
"To není možný, jak to všecko přesně klaplo!"
Pravda, večer tak tak, ale den to byl super! Zapomněly jsme sníst svačiny... Zapomněly jsme na tu drsnou zimu... Poznaly jsme Katku i sebe navzájem o trochu víc:) Byla to fuška, ale díky za to!
V Jihlavě čekala Lucky maminečka, štrúdl, teplo, větřisko ať si bručí za oknem, když musí! Povídaly jsme si dlouho a hrozně najednou jsme usnuly! Má tradiční nafukovací někde propíchlá postel dost změkla, ale neregistrovala jsem to, snad až ráno.
V neděli byla kachna s křupavou kůžičkou, Verounku, babička mě zásobila zelňačkou a řízkama - jaká milost! Tygr zas přivezl od maminy uzené a sušenky, takže shledání bylo šťastné!
Hned jsme jeli na pohotovost, jak moc ho bolely záda, ale konečně spolu!
Když jsem se s Ivet setkala poprvé, napsala:
"Držely jsme se v náručí. Mohla by být mou dcerou a já přesně takový pocit měla. Stanu se její internetovou maminkou, budu tu pro ni, abych jí mohla otřít slzičky a vyvolat úsměv."
Ona je pořád přesně taková. Přejete si kvůli ní přenášet hory a ona prostě touží po obětí a dalších prostých věcech:)
Po druhé jsem já jela za ní - s docela cizí holkou a byla jsem poměrně nervózní:) Návštěva se vydařila, odvážela jsem si v sobě kočičí teploučko a otisky dlaní:)
A teď do třetice to nebylo naposledy:) Lucky mamka totiž prohlásila, že by se tam zase vydala s Luckou autem!
"Můžu s váma?" pípla jsem opatrně:)
"No jasně," ozvalo se stereo! Srdce mi poskočilo radostí! Už se zase těším! ... na někdy:)
Žádné komentáře:
Okomentovat