Tak se zdá, že obec Zákamenné na Oravě je místo stresem zapomenuté..., přesto družné a zvukomalebné..., i novou technikou navštívené!
Pokud vás však hlavně zajímá, jak vypadá, zkuste zapátrat na internetu:)
Samozřejmě nikomu nevidím do hlavy, neslyším, co si povídají za dveřmi, ale lidé zde působí zdvořile, vstřícně, děti jsou vychovanější než u nás... Přesto prý to dávno není, co bývalo:(
Ve dne jsou slyšet a vidět sekačky, traktory, malé motorky, kárky, na které si naložíte nákup... Aut a autobusů je logicky podstatně míň, než ve městech, natož pak v Praze...
Pokud zrovna nevrčí žádný motor poblíž, ozývají se kohouti, kozy, krávy, krúty, psi a pejsci - kočky mají tenké hlásky a tak zaniknou...
Do toho se mísí Gorolské nářečí a z dálky nevíte, jde-li o hádku nebo vzrušené vyprávění. Dost mladých se za něj stydí, mně se ale moc líbí a doufám, že nevymizí..., to by byla věčná škoda. Některá slůvka znám od mala, babička, mamka, strýc a teta se tak mezi sebou bavili. U těch dalších, pro mě nových - a že jich bylo - jsme se hodně nasmáli.
Místní si pěstují brambory, mrkev a další zeleninu, v obchoděkupují jen to, co prostě musí...Za prací někteří dojíždějí - po Slovensku, do Česka či např. Rakouska. Pokud je to jen trochu možné, maminky jsou doma s dětmi.
Zaopatřování zvířat, práce kolem domů a na zahrádkách, pomoc sousedovi, to táhne dospělé i děti ven a nestíhají tolik sedět u počítačů... Přecejen si však semtam něco objednají přes internet, když je to výhodnější, než v okolních obchodech:)
Mně venku i v baráku moc moc chutná všelijaké jídlo, cítím se jinak než v paneláku... Na dvorku byla pumpa a u té mě bavilo cvičit a pumpovat. Kolem mě zima a přitom mi pěkně proudila krev… A tygrovi na pumpování stačil pohyb jednou rukou. A tak na mě koukal a smál se!
Přesto nevím, jestli bych měnila, jsem už zpohodlnělá... Ale kdyby se měl kdo starat o dům... - dala bych si říct!
To tam už po večerech topili, bylo totiž škaredě a chladno... Hřáli si tak i vodu na koupání!
Na můj vkus dost často zvonil zvonek u dveří, rodina, u které jsme byli to brala sportovně! Sýry, keksy, kávička - prostě vždycky po ruce!!!
Na společné snídaně jsem chodila pravidelně pozdě - když tam se tak parádně spinká!
Po 4leté pauze nás čekalo několik změn... Tenkrát šestičlenná stmelená rodina - ráno se společně modlívali a večer vyříkávali, co bylo fajn a co špatně, aby usínali smíření...
Dnes jedna dcera po svatbě žije mimo dům a chodí s malým špuntem na návštěvy, druhá dcera svatbu chystá, třetí je už v pubertě a touží užívat výhod jejích sester a chodit na diskotéky nebo někam posedět... Nejvíc se doma drží devítiletý klučina, ale i ten má svou oblíbenou dětskou motorku a sjezdil by na ní celičký svět, kdyby jen mohl...
A tak se klidně stalo, že večer dcery buď nebyly doma, nebo obývaly své pokoje nahoře v domě, malý Samuel spal a v obýváku jsme seděli jen já s tygrem a rodiče... Otec u telky usnul a najednou mě napadlo - nebýt tam tak my, musí být mámě Boženě asi dost smutno... Jak se zvyká na takové opouštění? Pomůže nějak, že je to postupné? Prostě to tak chodí...
Dost by mě zajímalo, jestli bych se po nějakém čase přeorientovala a naučila se brzy vstávat a chodit spát před půlnocí.
Chápu ten místní rytmus, ale já s ním mám od dětství problém...
Nepřestane mě fascinovat tamější noční klid a pokoj. Po návratu do Prahy jsem dost v šoku z hluku všude kolem, zdá se mi silnější než před odjezdem..., je to docela nápor po pár dnech vrátit se sem. A to to doma miluju! Jenže - tam bylo víc lidí, více vzduchu... Míň přemýšlení.
Sranda, dobroty, všechno tak nějak samo od sebe.
Takže... - srovnávala jsem se s příjezdem na návštěvu a teď se holt musím srovnat s příjezdem domů!
Ze Zákamenného do Čadce to trvá autem necelou hodinku… Cesta vlakem z Čadce do Prahy něco přes 5 hodin a po všech slevách na mé průkazy jsme platili za jednu jízdu 98 korun – tygr jel zdarma jako průvodce. Fakt síla za takový kus cesty!
Před příjezdem do Olomouce jsem poslala mamině sms, jestli můžeme přestoupit na další vlak a navštívit ji...
Prý - jak chceš, odepsala s klidem. Už ji nic nerozhází!!! Že já někdy nejsem po ní!!!
Nepřestoupili jsme... Sama nemám ráda přepadovky. Ale chtělo se mi, chtělo - na kafíčko, za tátou do nemocnice, jen tak se projít, prodloužit dovolenou. Ale ne, nejsem nevděčná, byl to přece jen takový malý nápad:)
Byl to přece tak pěkný, milý, hřejivý přestýden!
Přivezli jsme si salám, domácí paštiku i chleba, několik fotek, trochu toho špinavého prádla:) - k tomu něco niterného, hlubšího, co mi jinde chybí, nebo tomu nevěřím, protože vidím spíš přetvářku. Tam, na Oravě to ještě je – zvláštní soudržnost, přijímání okolností, tak jak přicházejí, zároveň dávání se druhým. Konkrétně v téhle rodině je to vírou i výchovou, řekla bych, že děti mají dobré základy pro život!
A dá-li bůh, pojedeme tam na Silvestra – těším se už teď! Počasí nepočasí, je tam prostě moc dobře.
Prý ať přijedeme kdykoli – bude-li to jen trochu možné, vyhoví nám…
A to řekl otec rodiny tygrovi… a mně – té, která oddaluje návštěvy, jak jen umí… vybírá si, kdo k nám může a kdo ne… - hlavně v rodině…
Poslouchala jsem a cítila se provinile. Moc si jich vážím!
Žádné komentáře:
Okomentovat