Julie Myersonová - Ztracené dítě
o rodičovské lásce, bezmoci a pomíjivosti života
Mé recenze jsou občas spíš popsané otřesy soukromých pocitů. Tolik malinkaté varování, snad vás neodradí!
Když jsem se kamarádky ptala, jakou knihu zrovna čte, prozradila mi název - Ztracené dítě a ten mě upoutal. Trošku pozdě mi řekla, že román je zvláštní a ještě později jsem si četla anotaci. Už jsem se však nedokázala od stránek odloučit. Byla jsem v pasti. V pasti na myši i v pasti citů.
Vyletěla bych z kůže z toho, že někdo musí za každou cenu proplést dva nesouvisející osudy, současný a dávno minulý. Úvahy nad krátkým životem nějaké malířky, která zemřela na tuberkulózu mohly být tématem jiné knihy, jistě by se našlo dost čtenářů. No autorce to takhle dávalo smysl, mě historická vsuvka rušila. Navzdory tomu jsem si řekla, že jednou nechtěné pasáže vymažu a půl knihy si přečtu znova. Hezky v souvislostech.
Současný příběh vykresluje krizi rodiny, kdy jedno z dětí bere drogy. Dobrá, nic nového, podobných knih přece existují stovky.
Jenže je to psané tak... úpěnlivě, vroucně, detailně. Autorka i mě nutí vzpomínat na mé blízké a to bolí. Já masochista čtu a čtu, zasypaná lavinou slov a emocí.
Tápání, sebeobviňování, ohledy, respekt, sdílení, láska, která někdy nestačí. A přesto trvá...
Ukázka:
"Mám teď klokánka na polici se svými svetry. Jeho zplihlé, mnohačetným praním vyšisované tělíčko mne dokáže okamžitě přenést k vřelým jistotám — k nocím, kdy jsem svého chlapce ukládala do postýlky a dbala, aby se cítil v bezpečí. K nocím, kdy jsem naprosto přesně věděla, kde je. K nocím, kdy i já jsem věděla, kde jsem.
Klokánka jsem zachránila. Když nás chlapec, vyhozený ze zoufalého, krátkodobého podnájmu, nechal, abychom v rychlosti přestěhovali jeho věci, zachránila jsem klokánka z chaosu a špíny.
Ukázka:
"Zcela běžně prospí celý den a pak ponocuje, takže je pro něj snadné přijít k nám domů ve chvíli, kdy jsme nejvíc zranitelní. Noc je v půli, čtyři hodiny, svítá. Silně tlačí dlaní na zvonek a pak, když zvonění vypneme, buší na dveře, kope do nich a křičí výhrůžky. Když se nic neděje, bere mé velké květináče s muškáty a po jednom je hází na dveře..."
Mám v živé paměti skutečné noci před několika lety, kdy sestra volávala pod oknem - co jsou naši za rodiče, když ji nechají toulat se hladovou a bez kreditu pustými ulicemi... Tenkrát, když ji její pasák poslal pro šperky, peníze nebo cokoli, zač peníze dostane, bývala velmi neústupná. Mámino nejkřehčí miminko se měnilo ve zlostnou bestii. I u nás došlo na schovávání kabelek, dokladů, na výměnu zámků, vydírání. Můžete stokrát radit druhým, ať jsou tvrdí, je však o tolik jiné, tisíckrát těžší muset se tak chovat...
Sestra nebyla jediná, na koho jsem myslela. Doléhalo na mě, jakou moc nad sebou jsem byla ochotná přiznat mladé slečně, která k nám konečně našla cestu. Plná radosti i bezradnosti zároveň jsem ji očekávala kdykoli, tu výsadu neměl zatím snad nikdo... Chtěla jsem jen pomáhat, chápat, hlavně nic nediktovat, nepokazit - možná právě nějaký řád byl to, co hledala. Mohla být dcerou, kamarádkou, mazlíčkem, co však chtěla Bohužel nevím. V něčem opatrní, v něčem velkorysí - učili jsme se vzájemně si věřit a vycházet vstříc. Netušila jsem, jak málo času zbývá, než zase zmizí v ulicích. Není snadné neuvažovat o tom, co se dalo udělat, rozpoznat, změnit - už nepřemýšlet a prostě ji svěřit Bohu. Má už v mém srdci navždy svoje místo.
Myslela jsem dál na bratrance, který prohrál peníze v automatu, potom se trochu pořezal a nahlásil přepadení. Několikrát se zadlužil a drásal nervy i city své matky, která ho stejně nemohla zachránit. Pořád nějak žije, ale není šťastný. V dětství jsem si představovala, že se jednou vezmeme. Věřila jsem mu a on mě všude bránil! Co se sakra stalo?
Ukázka:
"Jednou, když mne syn pronásledoval celou hodinu po domě a chtěl po mně peníze, jsem zamkla pracovnu, popadla klíče od auta a dřív, než mi v tom stačil zabránit,
vyběhla z domu a odjela. V boční uličce hned za rohem jsem zastavila a zůstala sedět v autě. Třásla jsem se a plakala tak dlouho, dokud jsem neměla za to, že už všeho nechal
a mohu se vrátit bezpečně domů."
Kniha končí tak nějak otevřeně, náznakem nejistého, kradmého zbližování: A já ji snad nebudu nikdy cupovat na kousky a upravenou číst znovu. Jednou to bylo dost vyčerpávající - jednou to stačilo!
Ukázka:
"Začínám plakat, ale nevadí to, protože on se na mne nedívá. Dívá se jinam, kamsi neurčitě, daleko. Auto se zhoupne pokaždé, když kolem nás rachotivě projede těžký nákladní vůz. Zpívá o mně, ale přesunul se jinam, někam, kam já jít nemohu. Dozpívá, ale ani pak se na mě nepodívá. Nedokážu ze sebe vypravit ani slovo. Srdce mne bolí. V ústech cítím sůl. Je to krásné, vypravím ze sebe skřehotavě. Děkuju.
Usměje se sám pro sebe, nejistým malým úsměvem. Věděl jsem, že se rozbrečíš...
To vypadá zajímavě, díky za tip.
OdpovědětVymazat