Druhé čtení

Je zábavné číst si některé knížky po letech znovu...

Můžu tak svým "tehdejším" vrstevníkům závidět jejich věk nebo jim totálně přestávám rozumět a jsou mi mnohem vzdálenější, než při prvním čtení...

Komu bylo 30 v mých dvaceti, toho jsem předběhla a on omládl, ožil, je mi se svými zkušenostmi blíž...

Staří a moudří neumírají...

Z kdysi "vážných věcí" jsou malichernosti a v dávných "maličkostech" nacházím vážnost...

Spousta situací se mi vybaví až dvě, tři věty před tím, než se k nim pročtu... Občas je vidím napodruhé dost odlyšně:) Některé mi čas v hlavě značně přeskládal! Sem tam se přecejen zasměju, jako tenkrát!

Dumám nad tím, kde jsem tehdy četla, bydlela, o čem jsem mohla snít... U kterého kousku jsem vařila a u kterého měla hrozný hlad - přesto ne a ne přestat číst...

Přiznám se, že Brailovo písmo čtu ukrutně pomalu a než přelouskám odstavec, zapomenu skoro jeho obsah:)

Z kazet se uuž četlo - poslouchalo - mnohem líp, jenže pásky se častým používáním v různých magnetofonech motaly, sekaly a má trpělivost značně trpěla!

Desítky knih jsme s tygrem přeposlouchali spolu jen z počítačových reproduktorů - do vedlejších místností bylo špatně slyšet...

Dneska je to hračka, samé mptrojky - ať už zvukové knihy načtené živým speakerem nebo naskenovaný text převedený do mp3 pomocí programu a počítačového hlasu... - přehrát je umí kdejaká mašinka, mobily nevyjímaje...

Knížečky si nosím do postele, ke stolu, po bytě, do metra či vlaku, na návštěvy - kde někdy nemůžu usnout...

Jen na ulicích se musím soustředit na okolní zvuky, takže aspoň někde nečtu...

Čtu si v knihách, čtu si v sobě, v čase - ve fotoalbu vzpomínek...

Proč se vlastně takhle zamýšlím?

Kdy nejdřív jste si přečetli knihu podruhé?

Je rok příliš krátká pauza? To jistě nikdo znatelně neomládne ani nezestárne, jen pár věcí se změní...

Jenže... před rokem jsem neznala tu, kterou znám dnes... Po návštěvě u Ivetky Kollertové si přečtu její Svlečenou do naha jinak...

Původně jsem přeskakovala většinu dopisů a veršů z knihy, hltala jen Ivetin syrový příběh o boji s rakovinou, úřady, lékaři, vnímala jsem hodně slzy a rány... V nich prosvítala pozitivní síla...

Říkala jsem si,kdo z naší rodiny je nemocný a jak o nikoho nechci přijít...

Knížka mnou docela otřásla, ale teď si ji přečtu jinak... Budu si užívat živě načtené verše ve zvukové knize, budu sledovat jiné, než zdravotní procesy...

Znám trochu Ivetu, její teplé dlaně, skromnost, ochotu podržet slůvky plnými slunce... Viděla jsem dceru, kočičky, její útočiště na pár metrech... Přesto se neskrývá - ba naopak!

Nechci ji teď opěvovat, nechci se ani bát... Jen si budu číst, třeba kapitolku denně, objevovat, co mi uniklo poprvé... Takové prodloužení návštěvy u Ivet doma...

Přeji vám aspoň pár knížek, ke kterým se časem rádi vrátíte…