Hele, my jedem do Kanady? 2. část našeho desetidenního letního nebytí doma!

Tady je druhá část našeho desetidenního nebytí doma:) Možná prostřední:)

V Praze se nedalo zůstat, v bytě bylo téměř třicet, venku  ještě větší sauna. Nic pro mě, když už není co svlíkat, vlasy hřejou a hřejou!

Řešili jsme v neděli večer s tygrem, co s tím - to jsme se právě vrátili z Klatov od známých! Kolik máme peněz? Kam by se dalo odjet?

Tohle nemíváme ve zvyku, rádi přistáváme DOMA!

První slova, který jsem uslyšela v pondělí byly - objednal jsem nám hotel! V Karolince, už jsme tam letos víkend strávili...

No ne, to je milý - večer pomyslíš, ráno dostaneš - snad žádné léto jsme tolik necestovali! Dobrá dobrá, přerovnám batohy a ke startu, pozooor!


 Prádlo na 5 dnů... Léky... 3 plyšové veverky, které milujou výlety... A tu tlustou osušku, jo nebo ne? V hotelu jsou asi malé ručníky...přibalím pantofle a hned je vyhodím, kdo to má vláčet... Pití, je vedro... Notebooky, v hotelu je internet... Sprcháč, šampon aspoň do sklenky od léků... Kafe... Cukr... Hřeben, parfémy... Sušenky...

Tygr mi to v klídku schvaloval, pokud vůbec poslouchal, co drmolím. Zřejmě jo, protože se najednou zeptal...

"Hele, my jedem do KaNady?"

"To přece neee, ale můžem si v místním elektru koupit malou varnou konev, posledně v "hotelu nebyla...

Tygr se nehroutil, nikam mě neposlal, máme to v penzionu Sklář tak rádi, že místo do pokoje č. 6 říkáme domů!

To pondělí jsme kromě balení byli v bankomatu a dál nevím, těšila jsem se... Na výlet...


 V úterý ráno - v den odjezdu - jsem si omylem udělala nečekanou, o to větší radost - snesla se, jako osvěžující deštík! Jako láska, která se probouzí a vám to začíná docházet...

Totiž - našla jsem po více než roce ztracený šperk - řetízek se zlatým motýlkem... Byl pro mě důležitý - koupila jsem ho tak nějak mimochodem, při vybýrání svatebního kostýmu..., který zatím visípokorně ve skříni a motýl - prostě uletěl, zmizel, moc mě to mrzelo. Ptala jsem se po něm nejmíň ve třech domácnostech, prohledala každý kout té naší - zdánlivě...

Ten potvora se nechal najít v malé kapsičce batohu, v pytlíku mezi značkama na klíče... Chtěla jsem je odnést, když mi vklouzl do dlaně... I batoh jsem prošmejdila před tím aspoň tisíckrát...

Šperk, který se stal příslibem, později vzpomínkou, výčitkou sama sobě - zakuklený, proměněný v klubíčko tiše čekal, až ho objevím. Vehnal mi slzy do očí, musím ho líp opatrovat...


 Dusnou cestu jsme zvládli, vážně měli v elektru šikovnou, malou konev - hned jsme si to zamířili na recepci a pak domů! Tam čekala novinka, změna od minule - na lince si trůnila další varná konev, šikulka! Můžem si kafe vařit stereo...

Rozhodli jsme se - bylo to dost těžké vydržet - že našim známým - dědovi a babičce Formánkovým neřekneme o příjezdu ani slovo, než nás sami objeví u svého stolu v jedné hospůdce, kam chodí sázet a posedět s partou!

Valaši jsou velmi družní, jak střízliví, tak opilí – hned první den jsme vyfasovali dva „kamarády“, víc ale pronásledovali servírkuJ No… některým to vedro neudělalo nejlípJ

Dali jsme si večeři, nějaké pivečko a šli napjatí spát...

 Řeknu vám, že ty sprchové kouty mají něco do sebe, mnohem snadněji, rychleji se rozhodnu koupat se.

A ještě chci dodat, že 2 hotelové ručníky byly malé, ale ty další dva jako osušky slušně posloužily - tím pádem byla ta moje tlustá co? Zbytečná přece! Tím naštěstí výčet neužitých maličkostí končí...

 Rána bývala pro mě spáče zkouškou, snídaně se podávala od 8i do 9i.. - sice formou švédského stolu, ale obsluha nám všecko nosila... Dokonce jsem jednou schválně vyhltala džus a hned jsem dostala nový:) Dále kafe, šunka sýr, párky, máslo džem, vajíčka... Vítězilo kafe, džus a párky - džemíky s sebou!

Po mlsném probuzení šup zpátky na pokoj, kontrolovat maily, blogy, válet se a zívat:)

Před jedenáctou jsme se pravidelně scházeli v místní - nemám říkat hospodě - pobočce Tipsportu. Navzdory vedru venku bylo uvnitř příjemně - pivečko, kafe, moře zmrzliny a místní ikony - Ruda, Bob, Sparťan, Arsenal, Jack, nejvýraznější číšnice Pavlínka - zní to dost countryově, naštěstí v pozadí mumlal fotbalový komentátor nebo nějaké rádio...

Pro nás nejhlavnější byli výše zmínění manželé Formánkovi:) Sedli jsme si k jejich stolu a čekali, v jakém budou asi šoku, až nás najdou... Číšnice se neovládla a běžela jim naproti, ohlašovat překvapení, chtěla jsem ji přetrhnout:)
 Babča s dědou jásali, jak nás rádi vidí, například takhle:)

"Dejvide, ty si sviňa:) Večer ses vymlouval, že vám v Praze nejde internet, tak mně voláš z mobilu - a přitoms byl tady v hotelu. A nic jsi neřekl. Toš, to se dělá?:) I co bude zítra k obědu jsi věděl, taková seš ty potvora:)"

Dědovo nářečí nezachytím, protože nemluví jako pravý Valach, spíš tak míchaně. Ale valašské nápady má, ne že ne:)

Jedno ráno jsme šli Formánkovým naproti, že navštívíme místního Vietnamce - mimochodem prima kluk, "vychovaný" - prvotně nabízel věci se zapínacíma kapsama - super!

Ještě před nákupem nás však děda posadil v zahrádce nějaké hospody a rozkázal:)

"Mám s váma jednání! Je potřeba otrávit chrobáka! Mám štamprlu i slivovičku!"

Polila mě hrůza, tvrdý alkohol ve vedru - ale co, štamprla byla maličká a do hotelu blízko:) Večera se nebojím, nebudu si ho pamatovat, říkám si v duchu! Ale všechno dobře dopadlo...

 Dny jsme promlsali a propovídali, semtam jsme si "neúspěšně" vsadili, ale čím víc neúspěchu, tím blíž jsme k úspěchu, ne?:)

Ochutnala jsem po dlouhých letech kvašáky, perfektní osvěžení! Spráskala bych jich nakrájených na kolečka mísu!

Večeřeli jsme tu grilované koleno v bývalé cukrárně, jindy v dřevěné hospůdce Cosikdodá, v pátek byl ohýnek a buřty, opečený chleba, kouř a praskání, vůně v tričku, vůně ve vlasech... vůně ve větru:), teda ve vánku. Nikde žádná kapka, žádná bouřka...

 Dalším oživením našich dovolenkových dnů byl policajt Kuba... Teda - on se jmenuje Petr, ale místní mu tak neříkají:) On byl ten první, komu jsme se svěřili s naším příjezdem... Náhodou měl do soboty volno...

Vzal nás k řece - u splavu skákaly a vískaly děti, nechtěla jsem mezi ně... Sešli jsme proto kopec kousek dál, boty a ponošky jsme nechali v trávě a hurá po kotníky do vody! Jasně, přeháním, hurá to nebylo, žádné veselé hopsání - spousta kluzkých kamenů, ostrých kamínků, větších, menších, vodička teplá, my v kraťasech a v kapsách - mobily:) Kráčeli jsme si to, hvězdy, decimetr za půl minuty a v jednom kuse se smáli... Chudák Kuba, mohla jsem stokrát spadnout, ale stáhnout se do vody nedal:) Neměla jsem to v úmyslu:) Tygr se nahoře možná bavil, možná si říkal, kdy mě ty kraviny přejdou... Už jsem měla zkrátka dost posedávání u piva a dobrot. Jít k vodě nebyla snad ani procházka, takové příjemné zpestření... Ponožky v trávě, tráva v ponožkách, nemilosrdné slunce nad hlavami - chtělo se mi zastavit čas... Než se začalo ochlazovat, byli jsme tak unavení, že jsme prostě nedokázali vysedávat venku do noci...Den odjezdu se neúprosně přibližoval... Nic naplat, domů se taky musí:) V sobotu vrátíme klíč, rozloučíme se -

a zase skončilovšecko poněkud jinak:)