Počtěte si o mých pestrých příhodách, ráda se k nim sama občas vrátím!
Sestřičky si člověk nevybere a to zapomínání… no comment!
Moje veselá pouť prý začala tak, že mě matička nechala i s kočárem před obchodem a šla domů. Bylo to na vesnici, kdekdo nás znal, ale asi by pes pod kočárem nedovolil přiblížit se ke mně. Prý mě tam nenechala dlouho. Později mě semtam kontrolovali, jestli spím a našli mě venku na dvorku, blaženě jsem si tam hrála s pískem a kamínkama!
Někdy jsem nebyla opatrná a najednou se vedle mě ozval někdo, o kom jsem zrovna mluvila. Už naštěstí nevím, o co šlo, jen jsem se chtěla propadnout. Dokonce jsem šeptala tajemství té ze dvou sester, která ho neměla vědět, protože ke mně dala hlavu rychleji, zvědavec jeden. Zřejmě mě to tehdy pěkně rozzuřilo.
Další zapomenutí mé maličkosti si už pamatuju, bylo to večer na parkovišti. Zřejmě mi nesvědčilo přestěhování se do města... Rodinka vystoupila z auta a já čekala, kdo mi podá ruku. Potom jsem čekala, kdo se vrátí pro mě - "třeba měli ruce plné"! Třeba.... zapomněli. Nešla bych pryč, ani o krok, aby mě hlavně našli, kdyby mě teda hledali:) Až přišly k večeři dvě děti místo tří, začali se dohadovat. A já trouba stála venku u auta a slzičky mi tekly, místo abych křičela, okna nebyly tak daleko. Byla jsem trouba dítě! Jooo, to mi připomnělo, jak jsem jindy stála blizoučko našeho auta a táta popojel, hrozně jsem zpanikařila, že mě přejede, takže vlastně křičím, když nemusím:)
Jednoho dne mě a sestry dostala sousedka na hlídání, jen do večera. Šly jsme s jejich klukama ven před panelák - různě tan závodit v běhání a hrát nějaké hry... Hlídání bylo zřejmě domluveno, když jsme byli venku - jako jedna rodina.
Přišla ke mně holčička, zdálo se mi, že znám její hlas. Volala mě na hřiště, na kolotoč a houpačky. Tak jsem šla, proč ne? Vzácná chvíle, kdy si mě všiml někdo skoro nový:) Zato ti, kdo si měli všimnout, že jsem zmizela to zcela ignorovali - a kdyby jen to!
S tou milou slečinkou Radkou jsme se točily a houpaly, pak mě dokonce doprovodila až ke dveřím sousedky, zazvonila a odešla. Snad jsem jí stačila poděkovat.
Dveře se otevřely - nastala chvíle překvapení, pak padla otázka:
"Co tu děláš?!"
"byla jsem na kolotoči... přece..." povídám celá vysmátá a spokojená.
Najednou křik!!! Znáte to sami, spousta nejistoty, strachu, zodpovědnosti, jak můžu odcházet s cizíma, kam chci?
"Spát... půjdeš spát za trest a bez oběda, mazej"!
To zase překvapilo mě. Cítila jsem nespravedlnost, hořkost, zlost, bába jedna, co na mě řve, taková zlatá teta to bývala...
Urazila jsem se, až si to pamatuju dodnes. Nikdo za mnou do pokoje nesměl, ani jsem o společnost nestála.
Večer mě zachránila máma. Ségry prej před sousedkou prohlásily, že jsem u babičky, takže mě už dál nečekali a najednou jsem byla na ráně hned mezi dveřma... Maminka moje, jak já jí děkovala za vysvobození z křivdy... A ségry - to jsou mrchy:)))
Naposledy, co mě napadá, mě manžel dávno zapomněl v hospodě. Vrátil se ze záchoda po delší době a zadýchaný... Z venku:) No nic, to jen tak mimochodem:)
A tohle rozhodně není všechno, brzy následuje druhý díl)
Žádné komentáře:
Okomentovat