Vydalo nakladatelství Ikar v roce 2014.
Anotace: Skutečný příběh ženy, která se probere z umělého spánku, ale nemůže se hýbat ani komunikovat. Ostatní se domnívají, že je v kómatu, přestože ona sama všechno slyší a vnímá. Bojí se, že ji lékaři nechají odpojit od přístrojů, (tato možnost se před ní probírá s rodinou) nebo přistoupí k odběru orgánů, jelikož se kdysi zavázala k dárcovství. Tento stav trvá přibližně dva týdny a lékaři už jejím příbuzným nedávají naději. Potom si však dcera, která právě sedí u matčiny postele a mluví na ni, všimne, že Angele po tváři stéká slza.
...
Psát tuhle recenzi je pro mě tentokrát těžší, než číst
souvisle knihu. Asi na mě její kousky více doléhají. Vynasnažím
se neprozradit příliš a přesto vám dát nahlédnout do několika
nekonečných týdnů jednoho života!
Angele je šťastně vdaná za svého Raye téměř 39 let. Jejich dospělá dcera Cathy vychovává dvě malé holčičky.
Všechno se změní nečekaně, když Angele po příchodu do práce rozbolí hlava, až musí odejít. Není žádný hypochondr, už deset let nebyla nemocná. Avšak co je moc, to je moc! Doma nezabral ani lék, ani spánek. Pohotovostní služba ji večer odvezla do nemocnice. Po sérii nekonečných, neúspěšných vyšetření, uprostřed noci, požádala Angele o trochu jídla - tím se ale začala dusit...
Ukázka: "Lékaři konečně objevili nějakou anomálii: něco není v pořádku s mými bílými krvinkami. Ale co jim teď hlavně dochází, je fakt, že pokud nezasáhnou, umřu jim tady před očima: udusím se, zlehka zhasnu jako plamen, jemuž se nedostává kyslík."
... Bylo rozhodnuto, že Angele intubují, aby ji udrželi při životě. Zároveň ji uvedou asi na dva dny do umělého spánku - pro usnadnění léčby, sníží to její metabolické potřeby a bude lépe zvládat umělé dýchání.
Ukázka:
KDE TO JSEM? Všechno je černé. Jsem v černočerné tmě. V
totální černi, ve všepohlcující černi bez sebemenšího
záblesku světla. Jenom nevím, jestli mě ta černota uklidňuje,
nebo děsí. Připomíná mi to dětství, když jsem se zavírala do
skříně, abych se tam cítila v bezpečí a současně i
vystrašeně. Ze všech sil se snažím protnout očima tmu, ale
nevidím nic. Nic než hlubokou čerň. Mám oči zavřené, nebo
otevřené? Netuším. Co se vlastně stalo? To také nevím. Vím
jenom, že tu nejsem sama - slyším vedle sebe někoho. Dýchá
zrychleně - asi jako vyčerpaný pes.
Ukázka: Pokud jde o můj sluch, pak nejenže funguje, ale dokonce se ještě tříbí - je teď mnohem citlivější než předtím. Stal se ostřejší a řekla bych, že je doslova inteligentní. Dokáže analyzovat sebemenší hluk. Je to bezpochyby stejné jako u nevidomých, i když já mám ještě jeden handicap navíc: chybí mi hmat. Hladově hltám zvuky. Všechny mě zajímají i zneklidňují: ty, které vydává postel, i ty vyluzované přístroji.
Angele
sluchem vnímá své okolí, avšak nereaguje zjevným způsobem na
žádné podněty, tóny, slova návštěvníků. Co bude dál?
Ukázka:
"„Žádná naděje už není, kromě srdce už nic nefunguje,“
chladnokrevně odpovídá lékař. Nakonec ale přece jen projevil
záblesk lidskosti: vzal si Raye stranou a přeladil na důvěrnější
tón. Jako příteli, o něhož se obává, aby příliš nepodlehl
smutku, mu poradil: „Víte, teď byste měl všechno zařídit. Je
to mnohem jednodušší předtím než potom.“
„Zařídit?
Chcete říct... jako pohřeb?“
Doktor
přikývl, ve tváři výraz, který měl vyjadřovat pochopení. A
potom se stáhl, doprovázen svou mlčící družinou.Ray a Cathy se pomalu ani neodváží naposledy se podívat na mé ležící tělo připomínající skácenou sochu. Mechanicky projdou chodbami a sestoupí po schodišti. Ani jeden z nich nepromluví.
Ukázka:
Cathy ke mně něžně promlouvá: „Neboj se, maminečko, o tatínka
se postarám, všechno dobře dopadne.“
Srdce
mi zaplaví vlna emocí. Je to směsice lásky, smutku a obav. Tam
uvnitř jsem jedno velké jezero slz.Cathy pokračuje: „Nesmíš nás opustit. Víš, ještě jsem
o tom s tebou nemluvila, ale moc ráda bych měla další dítě. A tohle malé musíš přece poznat. A ono zase bude potřebovat svou babičku.“
Můj muž, moje dcera, moje vnoučata - můj život. Ten soukromý svět, který mi byl tak podivně odebrán. Mám pocit, že se udusím.
„Maminko?“
Cítím, že se Cathy najednou zvedla.
„Tati!“
„Copak?“
„Tati, podívej se!“
„Co se děje?“
Jsou u mě tak blízko jako nikdy předtím. Vnímám jejich dech, jejich pohyby.
„Tak se přece podívej! Maminka pláče!“
„Co to povídáš?“
„Slza! Tady. Už když jsem na ni mluvila, tak se mi zdálo, že pláče, ale teď o tom není pochyb. Podívej se, teče jí slza, vidíš?“"
Ukázka: "Plakala jsem, pohnula malíčkem, otevřela oči. To je úžasný pokrok. Ovšem pravda je, že až na tyto výjimky zůstávám nadále paralyzovaná. Jsem jako rozlámaná loutka. Moje tělo neví nic o realitě. Nepamatuje si žádné z těch běžných mechanismů, pomocí nichž dříve fungovalo. Představuji si, že když Ježíš probudil Lazara, tak ten hned mohl a také uměl vstát, chodit, obejmout svého spasitele a poděkovat mu, hovořit s přáteli, rozdělit se s nimi o své jídlo na oslavu této neobyčejné události. A já z toho všeho neumím vůbec nic. Moje tělo je vrak. A bude třeba spousty práce, vůle a houževnatosti, aby byl tento stroj rekonstruován a fungoval zase tak jako nedávno."
S
Angele prožijete, co ji stojí i dává každý pohyb, malý
pokrok... Jak probouzející se tělo bolí nešetrnost a těší
každá vstřícnost, milé slůvko, nová změna... Sestřička na
svém místě.
Nad
jednáním některých lékařů I sester se však pozastavíte,
Angele to stálo mnohem víc!S manželem se domlouvá zpočátku mrkáním a pohybem prstu -Trpělivý Ray proto ví, co a jak napravit, ošetřovatelé jen kroutí hlavou.
Ukázka
z Rayových zápisků: "Je 25. července. Probudila se z kómatu.
27. Otáčí
hlavu zleva doprava a zpět.3. srpna. Hýbe prsty.
6. Komunikuje: naznačuje ano a ne.
14. Usazena do křesla pomocí zvedáku.
17. Hýbe rukama, křeslo dvě hodiny.
Ukázka: "Během jednoho sezení ergoterapie byly hodnoceny škody, které mé onemocnění zanechalo na mém těle. Výsledek není zrovna slavný: všechny svaly vzaly zasvé. A tak se začaly řetězit činnosti: práce s modelínou, vyřezávání sošek ze dřeva, vaření, koupele, ping-pong v invalidním vozíku k rozvíjení reflexů... S takovým programem si člověk připadá jak na prázdninovém táboře."
Teď
ještě pár osobních postřehů z mého života, které se mi při
Angelině vyprávění vybavily.
Hned
anotace či ukázka se slzou mě přenese v mysli do jedné
nemocnice, kde před lety umírala moje teta, zdravotní sestřička..,
na rakovinu. Ležela v komatu několik týdnů. Co se změnilo? Jak
jí je? Chvěli jsme se, když komukoli zazvonil telefon - nervy
rozjitřené, srdce doufající. Vzpomínám na vyprávění
nejbližších, kteří se rozjásali, když teta mrkla, usmála se,
pohnula lehce rukou. Bylo to pozdvižení kvůli každičkému
tiku... Byla to zároveň i naděje vskříšená jediným nečekaným
pohybem!
Jsem
ráda, že jsem se s ní mohla rozloučit, i když její tělo na
přístrojích působilo jen jako schránka. Sestřičky kní přesto
promlouvaly jako k živému člověku.
S
názvem Angeliny nemoci - „Bickerstaffova encefalitida" - si
zase vybavím svého tátu, který jednou v létě - kudy chodil,
tudy spal. Měl horečky, pupínky na kůži a podle lékařů byl
asi moc na slunci... I on byl s výpadky paměti odvezen do
nemocnice. Stejné ráno ještě sám řídil z práce k doktorce
auto, blázen... Odtamtud už odjížděl sanitkou! Zjistili mu
klíšťovou encefalitidu a slabou obrnu... Díky Boží milosti a
lékařům byl po pár týdnech v pořádku...
Z Angelina příběhu mi zarezonovala i další slova - tracheostomie, ventilátor, ochablé svaly... Připomínají mi děvčátko z knihy Devátý dotek. Malá Klárka už porazila mnoho lékařských prognóz, díky Bohu za to! Hodně mě učí - o radosti, vděčnosti, pokoře i lásce. O houževnatosti i křehkosti života - o tom, jak vzácný je každý den!
Možná
je zase čas zvolnit, nabrat dech, vstřebat přečtené, přeladit
na jiný žánr – počkat, než se ke mně dostane další zajímavý
tip!
Přeji
vám pokojný podzim a přijďte potěšit tygříky. Jsou neradi
sami!
Děkuju za recenzi a zároveň za nalákání. A taky za tvé osobní postřehy. Mirka.
OdpovědětVymazatPokud můj dnešní nákuk potěší dva Tygry, jsem ráda i za to. A dnešní recenze s výkladem - skvostná. Tak proto na zjevně nevnímající lidi mluvíme - nikdy nemůžeme vědět, jestli nežijí svůj tichý život a netěší se tím, že ještě pro ostatní neskončili. Nepřeju to nikomu, ale jestli tento "oddech od běžného života" byl k něčemu, sláva mu. Knížku si určitě obstarám: nikdy nevíme, jestli se popisované skutečnosti někdy nebudou hodit. Nám nebo blízkým. Máš to krásně napsané, to píšeš ty - citlivá ženička. Zdravím Tygra a přeji vám oběma a všem krásný podzim. Kitty
OdpovědětVymazatKitty, ráda jsem tě inspirovala! Je to nelehké čtení, ale hodně ze života a něčím se dotkne každého čtenáře... jen doufám, že na mé recenze nezanevřeš s tím, že dáš hodně peněz za knihy:) Tygříci věrné návštěvníky milujou!
OdpovědětVymazat